Mistr a Marketka

„Vy… vy… jakdlouho jste v Moskvě?” zeptal se nakonec přiškrceně. „Před chvílí jsem přijel,” vysvětloval roztržitě profesor. Teprve teď oba naše přátele napadlo, aby si ho pořádně prohlédli, a zjistili v jeho levém zeleném oku výrazšílenství; pravé bylo mrtvé, černé a strnulé. Konečně se všecko vysvětlilo! pomyslel si zmateně Berlioz. Přijel k nám německý cvok, anebo se právě zbláznil na Patriarchových rybnících! To je nadělení! A opravdu se všecko vysvětlilo: podivná snídaně u nebožtíka filozofa Kanta, hloupé žvásty o slunečnicovém oleji a jakési Anušce i předpověď o uříznuté hlavě a všecko ostatní — zkrátka profesor je blázen. Berliozovi bylo hned jasné, co má dělat. Zvrátil se na opěradlo lavičky a za profesorovými zády mrkal na

Bezprizorného, aby cizinci neodporoval, ale zkoprnělý básníkjeho signály nevnímal. „Ano, ano…,” přisvědčoval horlivě redaktor, „ovšemže to je možné… proč by ne… I Pilát Pontský, i palác, a všecko ostatní… mimochodem, přijel jste sám nebo se ženou?” „Sám, jsem vždycky sám,” postěžoval si trpce profesor.

„A kde máte zavazadla?” vyptával se úlisně Berlioz. „VMetropolu? Kde jste se ubytoval?” „Já? Nikde,” odpověděl pomatený Němec a divoce bloudil zeleným okem po Patriarchových rybnících. „Jakto? A kde hodláte bydlet?”

„Ve vašem bytě!” vypálil bezokolků blázen a spiklenecky na něj zamžoural. „Ve… velice mě těší,” koktal Berlioz, „jenomže to pro vásbude trochu nepohodlné, vážně… V Metropolu jsou přepychové pokoje, je to prvotřídní hotel…” „Takvy tvrdíte, že ani ďábel neexistuje?” obrátil se náhle nemocný vesele k Ivanovi. „Toseví, že ne…”

„Neodporuj mu…,” zašpital Berlioz, jenom rty se mu pohybovaly, a dělal posuňky za profesorovými zády. „Žádný ďábel neexistuje!” vykřikl básník, zmatený celou tou komedií, a nasadil všemu korunu. „To je hrůza! Přestaňte s tou hysterií!” Šílenec se rozesmál takdivoce, až z lípy nad jejich hlavami vystřelil vrabec. „Opravdu neobyčejně zajímavé,” procedil a rozesmál se na celé kolo. „Co to má znamenat… Ať se člověkzmíní o čemkoli, nic podle vásneexistuje!” Vtom se přestal smát, jako když utne, a upadl do druhé krajnosti, jakto bývá zvykem u neurotiků — rozčilil se a utrhl se přísně na Bezprizorného:

„Taktedy neexistuje, říkáte?” „Uklidněte se proboha, profesore…,” drmolil Berliozv obavě, aby ho ještě víc nevydráždil. „Poseďte chvilku tady se soudruhem Bezprizorným… Skočím si jenom tamhle na roh, potřebuju si zavolat… A pakvásdoprovodíme, kam budete chtít. Neznáte naše město…” Musíme uznat, že Berliozůvplán byl správný: zaběhnout k nejbližší telefonní budce a oznámit na příslušném oddělení, že jistý zahraniční konzultant sedí na Patriarchových rybnících ve zjevně nenormálním stavu. Tudíž by se mělo něco podniknout, aby nedošlo k nepříjemnosti. „Potřebujete si zavolat? Dobrá, jen běžte,” smutně souhlasil nemocný a náhle začal naléhavě škemrat: „Ale na rozloučenou vásprosím, věřte alespoň, že ďábel existuje! O víc vásnežádám. Pamatujte, že existuje sedmý důkaz, nadmíru spolehlivý. Brzy se o něm sám přesvědčíte!” „Dobrá, dobrá,” uklidňoval ho redaktor s předstíranou laskavostí, zamrkal na rozčileného básníka, kterému se ani trochu nelíbilo, že má hlídat pomateného Němce, a pakzamířil na roh Bronné a Jermolajevské uličky. Profesor jako by se rázem uzdravil a jeho tvář se rozjasnila. „Michaile Alexandroviči!” zavolal na Berlioze. Ten sebou škubl a otočil se, ale pakho uklidnila myšlenka, že profesor zná jeho jméno i jméno po otci nejspíš také z některých novin. Němec na něj zavolal, ruce přiložené k ústům:

„Jestli si přejete, dám okamžitě poslat telegram vašemu strýci do Kyjeva!” Redaktor se znovu roztřásl. Jakse ten blázen dozvěděl o existenci jeho kyjevského strýce? O tom se nikde v novinách zaručeně nepsalo. Hm, nemá nakonec Bezprizorný pravdu? Co když jsou cizincovy doklady falešné? Prapodivné individuum…Musí zavolat, a to hned! Všakoni tu záhadu brzy rozluští. Nedíval se už nalevo ani napravo a běžel dál.