Mlhoviny v Andromedě

Mven Mas, zahleděný k nedostupné dálce devadesáti parseků, pochopil, že mezi nepřeberným bohatstvím krásy pozemského lidstva se mohou vyskytnout květy stejně úchvatné, jako jeho pečlivě hýčkaná vidina ze vzdálené planety. Ale touha po nesplnitelném snu nemohla zmizet tak rychle. Čara ztělesňovala rudou dívku z Epsilonu Tukana, a tím ještě posílila jeho nezvratné rozhodnutí.

Evda Nal i Veda Kong viděly Čaru tančit poprvé a její výkon je ohromil, přestože obě byly výbornými tanečnicemi. Veda, v které se ozvala antropoložka a historička starověkých ras, došla k názoru, že v daleké minulosti bylo na jihu Gondwany vždycky víc žen než mužů, kteří hynuli v bojích s nebezpečnou zvěří. Později, když se v lidnatých jižních zemích vytvořily despotické vlády, muži houfně umírali v neustálých válkách, vyvolávaných bud náboženským fanatismem, nebo náhodným rozmarem tyranů. Ženy vedly namáhavý život, při kterém se tříbila jejich dokonalost. Na severu, kde byla řídká zalidněnost a chudá příroda, neexistovala státní tyranie Temných věků. Tam se zachovalo více mužů, ženy měly větší cenu a žily důstojným životem.

Veda pozorovala každé Čařino gesto a uvědomovala si, že její pohyby jsou něžné i dravé zároveň. Něha pramenila z ladných póz neuvěřitelně pružného těla, dojem dravosti budily prudké přechody, obraty a pauzy, které dívka prováděla s nepostřehnutelnou rychlostí šelmy. Lichotivou pružnost získaly tmavé dcery Gondwany v tisíciletém boji o existenci. Ale jak harmonicky se v Čaře pojila s pevnými a drobnými rysy krétsko-řeckého obličeje! Do krátkého adagia se vmísily zrychlené disonanční tóny bicích nástrojů. Prudký rytmus vzletů i pádů lidských citů vyjadřoval tanec střídáním pohybů a téměř úplné nehybnosti, kdy se tanečnice podobala soše. Probuzení dřímajících citů, jejich bouřlivé vzplanutí, bezmocné uvadání, zánik, a znovu bouřlivý a nepoznaný zrod, život, spoutaný, i bojující s neodvratným během času, s neúprosnou samozřejmostí osudu a povinnosti. Evda Nal pocítila, jak je jí psychologická osnova tance blízká, jak jí tváře žhnou a dech se zrychluje… Mven Mas netušil, že skladatel napsal baletní suitu vysloveně pro Čaru Nandi, ale přestal se obávat závratného tempa, když viděl, jak hravě se s ním dívka vyrovnává. Rudé vlny světla obestíraly její měděné tělo, zalévaly nafialovělými záblesky silné nohy, tonuly ve tmavých záhybech sametu a růžově zářily na bílém hedvábí. Zapažené ruce jí zvolna umdlévaly nad hlavou. A náhle bez jakéhokoli finále utichlo nezkrotné znění vysokých tónů a rudé ohně zhasly. Vysoká kupole sálu zaplála obvyklým světlem. Unavená dívka sklonila hlavu a husté vlasy jí zakryly tvář. Zazářily tisíce zlatých světýlek a vzápětí bylo slyšet tichý šum. Diváci vstávali a děkovali Čaře s rukama zkříženýma nad hlavou. Byla to nejvyšší pocta, jíž se mohlo dostat umělci. A Čara, tak nebojácná před vystoupením, náhle zrozpačitěla, odhodila vlasy s tváře a prchla s pohledem obráceným k horním galériím.

Pořadatelé slavnosti ohlásili přestávku. Mven pospíšil, aby vyhledal Čaru, zatím co Veda Kong i Evda Nal vyšly na obrovské, kilometr široké schodiště z modrého smaltu, které vedlo ze stadiónu přímo do moře. Průzračný a svěží večerní soumrak lákal obě ženy, aby se vykoupaly jako tisíce ostatních návštěvníků slavnosti.

„Zbytečně Čara neupoutala hned z počátku moji pozornost,“ promluvila Evda. „Je to vynikající umělkyně. Dnes jsme viděli tanec síly života! Tohle je zřejmě Eros pravěkých národů…“

„Teď jsem pochopila Karta Sana, že krása je ve skutečnosti mnohem důležitější, než se nám zdá. Je štěstím a smyslem života, pěkně to tehdy řekl! A vaše definice je správná,“ souhlasila Veda, zouvajíc střevíce a noříc nohy do teplé šplouchající vody.

„Správná, jestliže se duševní síla zrodila ze zdravého těla, plného energie,“ pravila Evda Nal, odložila šaty a vrhla se do průsvitných vln.

Veda ji dohonila a obě plavaly k ohromnému gumovému ostrovu, jenž se třpytil půldruhého kilometru od pobřeží, kde byl stadión. Rovný povrch ostrova byl ve stejné rovině s vodní hladinou a vroubily jej řady stříšek v podobě mušlí z plastické hmoty. Leskly se jako z perleti a byly dost prostorné, aby se v nich tři až čtyři lidé mohli ukrýt před sluncem a větrem a zároveň se úplně izolovat od sousedů.

Obě ženy ulehly na měkkém, pohupujícím se dnu „lastury“ a vdechovaly věčně svěží vůni moře.

„Hezky jste se opálila od té doby, co jsme se viděly na pobřeží,“ řekla Veda, prohlížejíc si přítelkyni. „Byla jste u moře, nebo je to od pilulek snědého pigmentu?“

„Od pilulek SP,“ přiznala se Evda. „Byla jsem na slunci jen včera a dnes.“

„Opravdu nevíte, kde je Ren Boz?“ pokračovala Veda.

„Přibližně vím, a to stačí, abych neměla klid!“ odpověděla tiše Evda Nal.

„Snad nechcete…?“ Veda nedořekla svou myšlenku, ale Evda lenivě pozvedla přivřená víčka a pohlédla jí zpříma do očí.

„Ren Boz mi připadá jako bezmocný, nedospělý chlapec,“ namítla nejistě Veda, a vy jste taková vyrovnaná, moudrá, vás nezastíní žádný muž. člověk ve vás vždycky cítí přímo ocelovou vůli.“