C'il Zero

„V'is, jak vsetecn'a dok'aze Maya b'yt. Proboha, ani nechci vedet, jak jsi k tomu prisel. Tuhle vec v nasem dome nechci. Pros'im, zbav se toho.“

„Jiste. Promin, Katie.“ Katie – jm'eno, kter'e si pro ni schov'av'as, kdyz je rozzloben'a.

Nesmele seberes zbran ze stolu, jako bys nevedel, jak s n'i zach'azet.

Pot'e, co odejde do pr'ace, mus'is shrom'azdit jeste dals'ich jeden'act, kter'e m'as schovan'e ruzne po dome. Naj'it pro ne leps'i m'isto.

„Profesore?“ blondat'y kluk se na Reida znepokojene pod'ival. „Jste v pohode?“

„Hmm… jiste.“ Reid se narovnal a odkaslal si. Prsty ho bolely; kdyz ho ta vzpom'inka zas'ahla, pevne stiskl okraj stolu. „Jiste, omlouv'am se.“

Ted uz o tom nebylo pochyb. Byl si jist'y, ze ztratil alespon jednu vzpom'inku na Kate.

„Hmm… omlouv'am se, ale najednou se nec'it'im moc dobre,“ rekl tr'ide. „Jen me to nejak zas'ahlo. Pro dnesek, uh, pro dnesek to tu zabal'ime. D'am v'am neco na precten'i a vr'at'ime se k tomu v pondel'i.“

Ruce se mu tr'asly, kdyz jim odr'ik'aval c'isla str'anek. Na cele mu vyrazil pot, zat'imco studenti odch'azeli z m'istnosti. U jeho stolu se zastavila hnedovlas'a d'ivka ze tret'i rady. „Nevypad'ate moc dobre, profesore Lawsone. Nem'am nekoho zavolat?“

Za ocima mu zac'inala pulzovat bolest, ale prinutil se k 'usmevu, o kter'em doufal, ze vypadal mile. „Ne, dekuji. Budu v por'adku. Jen si potrebuji odpocinout.“

„Dobre. At je v'am l'ip, profesore.“ Tak'e odesla ze tr'idy.

Jakmile byl o samote, prohrabal se supl'ikem sv'eho stolu, nasel plato aspirinu, ze kter'eho vyloupl jeden pr'asek a zapil ho vodou, kterou nosil v tasce.

Oprel se v kresle a pockal, az se mu zpomal'i tep. Ta vzpom'inka na nej nemela jen ment'aln'i nebo emocion'aln'i dopad – mela tak'e zreteln'y fyzick'y efekt. Z myslenky, ze mohl ztratit jakoukoliv c'ast vzpom'inek na Kate, kdyz uz mu ji osud ze zivota vzal, se mu delalo zle.

Po nekolika minut'ach zacala nevolnost ustupovat, ale myslenky mu st'ale v'irily hlavou jako roj vcel. Nemohl se uz d'al vymlouvat; musel se rozhodnout. Bude si muset ujasnit, co hodl'a d'al delat. Doma mel v krabici ve sv'e kancel'ari schovan'y dopis, ve kter'em presne st'alo, za k'ym muze j'it, kdyz bude potrebovat pomoc – za sv'ycarsk'ym doktorem jm'enem Guyer, neurochirurgem, kter'y mu do hlavy nainstaloval pametov'y supresor. Pokud by mu mel nekdo pomoct dostat zp'atky sv'e vzpom'inky, byl by to on. Reid byl posledn'i mes'ic na v'azk'ach, jestli by se mel ci nemel alespon pokusit z'iskat zp'atky celou svou pamet.

Ale c'asti s jeho zenou byly pryc a on nemel jedin'y zpusob, jak zjistit, co dals'iho mu s pomoc'i supresoru sebrali.

Ted uz byl pripraven'y.

SEDM'A KAPITOLA

„Pod'ivej se na me,“ rekl Im'am Khalil arabsky. „Pros'im.“

Vzal chlapce za ramena v otcovsk'em gestu a zlehka poklekl, aby mu byl tv'ar'i v tv'ar. „Pod'ivej se na me,“ rekl znovu. Nebyl to rozkaz, ale jemn'a z'adost.

Omar mel probl'em d'ivat se Khalilovi pr'imo do oc'i. Nam'isto toho se mu d'ival na bradu, na jeho zastrizen'y cern'y plnovous peclive oholen'y pod krkem. D'ival se na klopy jeho tmave hned'eho obleku, v z'adn'em pr'ipade drah'eho, ale presto luxusnejs'iho nez vesker'e oblecen'i, kter'e Omar kdy nosil. Postars'i muz pr'ijemne vonel a mluvil s chlapcem jako se sobe rovn'ym, s respektem vets'im, nez jak'y mu kdy kdo projevil. Ze vsech techto duvodu se Omar nedok'azal primet pohl'ednout Khalilovi do oc'i.

„Omare, v'is, kdo je to mucedn'ik?“ zeptal se. Jeho hlas byl jasn'y, avsak ne hlasit'y. Chlapec ho nikdy neslysel kricet.

Omar zakroutil hlavou. „Ne, Im'ame Khalile.“

„Mucedn'ik je jist'y druh hrdiny. Ale je v'ic nez to; je hrdinou, kter'y se 'uplne odd'a dan'e veci. Mucedn'ika si pamatuj'i. Mucedn'ika oslavuj'i. Tebe, Omare, tebe budou oslavovat. Tebe si budou pamatovat. Tebe budou navzdy milovat. A v'is proc?“

Omar m'irne prik'yvl, ale nepromluvil. Veril v Im'amovo ucen'i, drzel se ho jako z'achrann'eho lana, ted jeste dokonce v'ic, kdyz v bombov'em 'utoku zemrela jeho rodina. Dokonce i pot'e, co byl disidenty donucen opustit S'yrii. Mel vsak probl'em uverit tomu, co mu Im'am Khalil teprve pred p'ar dny sdelil.

„Jsi pozehnan'y,“ rekl Khalil. „Pod'ivej se na me, Omare.“ S nemal'ym tezkostmi Omar vzhl'edl a jeho pohled nasel Khalilovy hned'e oci, mekk'e a pr'atelsk'e, ale sv'ym zpusobem intenzivn'i. „Ty jsi Mahdi, posledn'i z Im'amu. Spasitel, kter'y tento svet ocist'i od hr'ichu. Jsi zachr'ance, Omare. Rozum'is?“

„Ano, Im'ame.“

„A ver'is tomu, Omare?“

Chlapec si nebyl 'uplne jist'y, jestli ano. Nec'itil se v'yjimecne, ani dulezite, ani pozehnan'y All'ahem, ale presto odpovedel: „Ano, Im'ame. Ver'im tomu.“

„All'ah ke mne promluvil,“ rekl Khalil mekce, „a rekl mi, co mus'ime udelat. Pamatujes si, co m'as udelat?“

Omar prik'yvl. Jeho mise byla vcelku jednoduch'a, ackoliv Khalil se ujistil, aby chlapec nemel nejmens'i pochybnosti o tom, co to znamen'a pro nej.