C'il Zero

„Zemrel,“ rekl Cicero. V jeho hlase nebyly zn'at z'adn'e emoce; ne jako kdyz mluvil o sv'e Phoebe. Po desetilet'ich v jeho oboru se Cicero naucil umen'i lhostejnosti. „Spolu s dals'imi ctyrmi. Ale vzesla z toho 'ucinn'a vakc'ina proti dan'emu druhu n'akazy, takze ta 'umrt'i nebyla 'uplne zbytecn'a.“

„Presto,“ rekl Renault tise, „je to skoda.“

Kousek od brehu reky se rozprost'iralo m'isto vykop'avek, dvacet metru ctverecn'ych tundry bylo obestaveno kovov'ymi kuly a obehn'ano zlutou p'askou. Bylo to uz ctvrt'e m'isto, kter'e t'ym vedcu v r'amci tohoto vysetrov'an'i vystavil.

V ohranicen'em ctverci byli dals'i ctyri v'yzkumn'ici v protichemick'ych kombin'ez'ach, vsichni shluknut'i nad mal'ym prostorem zhruba uprostred. Jeden z nich uvidel dva muze prich'azet a vydal se jim naproti.

Byla to Dr. Bradleeov'a, pomocn'a archeolozka z univerzity v Dublinu. „Cicero,“ rekla, „neco jsme nasli.“

„Co je to?“ zeptal se a prikrcil se, aby proklouzl pod p'askou, kter'a prostor ohranicovala. Renault je n'asledoval.

„Ruka.“

„Pros'im?“ vyhrkl Renault.

„Ukazte,“ rekl Cicero.

Bradleeov'a je zavedla k m'istu s vykopan'ym kusem zmrzl'e zeme. Delat vykop'avky v permafrostu – a to nanejv'ys opatrne – nebylo nic snadn'eho, to Renault vedel. Nejv'yse polozen'e vrstvy zmrzl'e zeme se v l'ete obvykle rozpoustely, ale spodn'im vrstv'am se r'ikalo permafrost, jelikoz byly v pol'arn'ich oblastech permanentne zamrzl'e. D'ira, kterou Bradleeov'a a jej'i t'ym vykopali, byla t'emer dva metry hlubok'a a sirok'a dostatecne na to, aby si do n'i mohl pohodlne lehnout dospel'y clovek.

Skoro jako hrob, pomyslel si Renault chmurne.

A skutecne, na dne vykopan'e j'amy lezely zmrzl'e ostatky c'astecne rozlozen'e lidsk'e paze, pokroucen'e, t'emer na kost rozpadl'e a zcernal'e casem a zeminou.

„Boze muj,“ rekl Cicero t'emer septem. „V'ite, co to je, Renaulte?“

„Telo?“ zkusil odhadnout. Alespon doufal, ze ta paze byla souc'ast'i neceho vets'iho.

Cicero zacal rychle hovorit a gestikuloval pri tom rukama: „V osmdes'at'ych letech devaten'act'eho stolet'i nedaleko odsud lezela mal'a osada, pr'imo na brehu reky Kolymy. Jej'i puvodn'i obyvatel'e byli nom'adi, ale jejich pocet se rozrustal, a tak se rozhodli tady postavit vesnici. Pak se stalo neco nemysliteln'eho. Vypukla tu epidemie prav'ych nestovic a behem nekolika dnu vyhladila ctyricet procent jejich kmene. Verili, ze reka je proklet'a a prezivs'i odsud rychle zmizeli.

„Nez to vsak udelali, pohrbili sv'e zesnul'e – pr'imo tady, v masov'em hrobe na brehu reky Kolymy.“ Uk'azal do j'amy na zmrzlou pazi. „V dusledku z'aplav doch'az'i k erozi brehu. Permafrost se rozpoust'i a brzy odhal'i cel'a tela. Potom tady zacne cenichat m'istn'i fauna, stanou se z nich prenaseci a dr'iv, nez se nadejeme, budeme celit nov'e epidemii.“

Renault na chv'ili zapomnel d'ychat a jen sledoval, jak jeden ze zlut'ych v'yzkumn'iku dole v j'ame seskrab'av'a vzorky tk'ane z rozkl'adaj'ic'i se paze. Takov'y objev byl docela vzrusuj'ic'i; do doby pred peti mes'ici posledn'i prirozen'a epidemie prav'ych nestovic vypukla v Som'alsku roku 1977. WHO v roce 1980 prohl'asila tuhle nemoc za vym'ycenou. A presto tady ted st'ali nad doslovn'ym hrobem, o kter'em se vedelo, ze se hemz'i nebezpecn'ym virem, kter'y by mohl vyhladit populaci velkomesta behem nekolika dn'i – a jejich prac'i bylo to vykopat, overit a poslat vzorky Svetov'e zdravotnick'e organizaci.

„V Zeneve to budou muset potvrdit,“ rekl Cicero tise, „ale pokud jsou m'e spekulace spr'avn'e, pr'ave jsme vykopali osm tis'ic let star'y druh viru prav'ych nestovic.“

„Osm tis'ic?“ zopakoval Renault. „Myslel jsem, ze jste r'ikal, ze ta osada tady byla na konci devaten'act'eho stolet'i.“

„Ale ano!“ rekl Cicero. „Ot'azka vsak zn'i, jak se oni – izolovan'y nom'adsk'y kmen – k necemu takov'emu dostali? Rekl bych, ze podobn'ym zpusobem. Vykopali j'amu a narazili na neco, co v n'i lezelo dlouhou dobu ve zmrzl'em stavu. Druh viru, kter'y byl nalezen v mrsine toho karibu pred peti mes'ici poch'azel az z holoc'enu.“ Postars'i virolog nemohl spustit oci z paze vycuhuj'ic'i ze zmrzl'e zeminy pod nimi. „Renaulte, podej mi tu krabicku, pros'im.“

Renault vzal ocelovou vzorkovnici a postavil ji na zmrzlou zemi pobl'iz okraje j'amy. Odklapl ctyri prezky, kter'e ji zajistovaly, a otevrel v'iko. Uvnitr lezela zbran MAB PA-15, kterou si tam predem schoval. Byla to star'a pistole, ne vsak pr'ilis tezk'a. S pln'ym z'asobn'ikem na patn'act n'aboju a jedn'im v komore v'azila jen neco kolem jednoho kila.

Zbran patrila jeho str'yci, veter'anovi francouzsk'e arm'ady, kter'y bojoval v Magrebu a Som'alsku. Ale mlad'y Francouz zbrane r'ad nemel; byly pr'ilis pr'im'e, pr'ilis diskriminacn'i a na jeho vkus moc umel'e. Ne jako virus – dokonal'y prirozen'y n'astroj schopn'y eliminovat cel'e druhy, systematicky a z'aroven nestranne. Lhostejn'y, ne'ustupn'y a prudk'y; presne takhle se potreboval zachovat v danou chv'ili on.