Druha olaneta smrti

„No, pokud jde o tvoje přání, není o čem pochybovat.” Jason uznale vyprázdnil skleničku a znovu ji naplnil. „Doufám, že se splní, aspoň ten den osvobození — na to, co má být potom správné, se naše názory, jak vidím, rozcházejí. Ale přemýšlela někdy o tom, jak ten den osvobození může být daleko? A co děláš pro to, aby nastal?”

„Nemohu dělat nic — jsem otrok!”

„Jo, a oba víme proč. Ale kromě toho, kdybys nebyl otrok, myslí, že bys dokázal něco víc? Odpovím za tebe. Ne. Jenže já dokážu a už jsem na pár řešení přišel. Zaprvé, na této zapomenuté planetě nikdo kromě nás z jiného světa není. Sehnal jsem pár krystalů, které nádherně rezonují, a postavil krystalové rádio. Nezaslechl jsem nic jiného než atmosférický šum a svoje posvátné SOS.”

„O jakém rouhání to hovoří?”

„Nezmínil jsem se ti? Postavil jsem jednoduchou vysílačku, zakamuflovanou jako elektrické modlitební kolo, a věřící od prvního dne vysílají náboženské poselství.”

„Je ti něco nedotknutelné, ty bezbožníku?”

„O tom si promluvíme jindy — i když nechápu, proti čemu teď vznáší námitky. Chceš tím říct, že uznáváš to podvodné náboženství s mocným bohem Elektro a vším tím ostatním? Měl bys být rád, že jsem věřící účelně využil k něčemu užitečnému. Jestli se někdy nějaká kosmická loď dostane poblíž atmosféry této planety, zachytí volání o pomoc a zamíří sem.”

„Jak brzy?” zeptal se Mikah proti své vůli se zájmem.

„Může to být za pět minut — nebo taky za pět set let. I kdyby tě někdo hledal, v této galaxii je spousta planet. Pochybuji, že by se Pyrrané vypravili mě hledat — mají jenom jednu loď a tu potřebují na spoustu jiných záležitostí. A co tví lidé?”

„Ti se za mne budou modlit, ale pátrat nemohou. Většinu našich prostředků jsme utratili za loď, kterou jsi úmyslně zničil. Ale co jiné lodě? Určitě takoví obchodníci, badatelé…”

„Možná — to závisí výlučně na náhodě. Jak jsem řekl, za pět minut, za pět století — nebo nikdy. Musí zapracovat nevyzpytatelná náhoda.”

Mikah se ztěžka a s melancholickým výrazem posadil a Jason — navzdory tomu, že si uvědomil, že by měl mít rozum — pocítil na okamžik hluboký soucit. „Ale neztrácej hlavu, tak špatně to tady zase nevypadá,” řekl. „Jen porovnej naši současnou situaci s naším prvním zaměstnáním, kdy jsme s Ch’akovou veselou partou hledali krenoj. Teď máme k dispozici byt s pohodlným nábytkem, teplo, dobré jídlo a budeme mít veškeré moderní vymoženosti, jen jak je vymyslím. Pro svoje osobní pohodlí a kvůli tomu, že nenávidím tolik lidí, jichž se to týká, hodlám vytáhnout tento svět z doby temna a nasměrovat ho ke slávě technické budoucnosti. Myslí si, že se tak namáhám jen proto, abych pomohl Hertugovi?”

„Nerozumím.”

„To je u tebe docela normální. Podívej, zde existuje statická kultura, která se nikdy nezmění, pokud se na správném místě neobjeví pořádná nálož výbušniny. A tou jsem já. Dokud se na této planetě bude zacházet se znalostmi jako s úředním tajemstvím, nebude žádný pokrok. V rámci těchto klanů se možná podaří určité modifikace a drobná zlepšení během další práce v jejich specializaci, ale jinak nic zásadního. To všechno zlikviduju. Našemu Hertugovi dávám informace, které si ostatní klany žárlivě střeží, plus spoustu udělátorů, o kterých dosud nemají zdání. To zničí monopol a poruší rovnováhu, která dělá ze všech těch tlup zhruba rovnocenné partnery, a jestli Hertug povede válku správným směrem — což znamená podle mě — může je odrovnat jednu po druhé….”

„Válku?” zeptal se Mikah, chřípí se mu zúžilo a do očí vrátil známý výraz. „Řekls válku?”

„Říká se tomu tak,” přikývl Jason. S uspokojením usrkl ze skleničky, omámený vlastními představami a zpola ztuhlý podomácku vydestilovaným lektvarem, takže si ani nevšiml varovných známek. „Jak kdosi kdysi pravil: Když chceš udělat omeletu, musíš rozbít vajíčka. Pokud se ponechá sobě na pospas, tento svět bude navěky klopýtat na své oběžné dráze s devadesáti procenty populace odsouzené k nemocem, bídě, špíně, strastem, otroctví a všemu ostatnímu. Rozpoutám tady válku, takovou milou, čistou technickou válku, která smete konkurenci. Až bude po ní, každému se tady povede mnohem, mnohem líp. Hertug zlikviduje všechny ostatní tlupy a stane se diktátorem. Práce, kterou dělám, je pro starověké sciuloj příliš náročná, a tak jsem do ní mimo rámec zapojil otroky a zaměřil se na výcvik mladších techniků z rodiny. Až skončím, zárodky všech vědních disciplín budou promíseny a průmyslová revoluce bude v plném proudu. Návrat zpátky nebude možný, protože staré praktiky zaniknou. Stroje, kapitál, podnikatelé, pohoda, umění…”

„Ty jsi zrůda!” pronesl Mikah chraptivě přes zuby. „Pro svoje vlastní uspokojení rozpoutáš dokonce válku a odsoudí tisíce nevinných k smrti. Zadržím tě, i kdyby mě to mělo stát život!”

„Co… co…?” zamumlal Jason a zvedl hlavu. Již upadl do polospánku — zdolala ho celodenní práce a ukolébaly lákavé představy.