Nepřemožitelný

Rohan se stále ještě nemohl rozhodnout. Jak tak seděl pod velkým balvanem, uslyšel, jak se zdálky s temným bzučením blíží mrak. Zvláštní věc — vůbec se nelekl. Jeho vztah k mraku se během tohoto jediného dne podivuhodně změnil. Věděl, či spíše tušil, co si může dovolit, asi jako alpinista, kterého neodstraší smrt číhající ve stěnách ledovců. Sám se sice příliš nevyznal ve změně, která se v něm udala, nepamatoval si už totiž, kdy poprvé začal vnímat ponurou krásu černého houští, hrajícího na skalách všemi odstíny fialové barvy. Teď, když uviděl, jak se blíží dva černé mraky, které se vynořily z protilehlých horských svahů, vůbec se nepohnul, nehledal už úkryt s tváří přitisknutou ke skále. Pozice, kterou zaujímal, nemohla mít koneckonců význam, pokud ukrytý přístroj ještě stále fungoval. Dotkl se konečky prstů jeho kulatého dna a přes látku kombinézy pocítil jemné chvění. Nechtěl provokovat nebezpečí, posadil se tedy pohodlněji, aby nemusel zbytečně měnit polohu těla. Mraky už zakryly oba svahy kaňonu. Zdálo se, že černými klubky prochází usměrňující proud, neboť na okrajích houstla a tvořila téměř kolmé sloupy, kdežto vnitřní části mraků se k sobě stále víc přibližovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval neviditelnými pohyby nějaký titánský řezbář. Několik krátkých výbojů prořízlo vzduch mezi nejbližšími body obou mraků, které se k sobě zdánlivě blížily, a přece zůstávaly každý na své straně, pouze jejich centra vibrovala stále rychlejším tempem. Světlo těchto blýskavic bylo podivně temné a oba mraky se v něm na okamžik zaleskly jako miliardy černostříbrných krystalků ustrnulých v letu. Skály několikrát slabě a tlumeně opakovaly ozvěnu hromů, jako kdyby byly zakryty látkou pohlcující zvuk. Potom se oba okraje vibrujícího, do krajnosti napjatého černého moře spojily a pronikly. Vzduch pod nimi ztemněl, jako kdyby zašlo slunce, a současně se v něm objevily nepochopitelné klikaté čáry. Rohan teprve po dlouhé chvíli pochopil, že je to groteskně znetvořený odraz skalního dna údolí. Toto vzdušné zrcadlo pod mrakem se vlnilo a šířilo; a nakonec uviděl obrovskou, až do mraků sahající lidskou postavu, která na něj nehybně hleděla. Tento obraz neustále kmital, jako kdyby stále hasl a opět byl tajemným rytmem znovu vyvoláván. A opět uplynuly vteřiny, než v něm poznal svůj vlastní obraz, který čněl v prázdnu mezi bočními okraji mraku. Byl nepochopitelnou činností mraku tak udiven, tak zaražen, že zapomněl na všechno. Napadlo ho, že mrak o něm možná ví, ví o mikroskopické přítomnosti posledního živého člověka mezi balvany, vůbec se však této myšlenky nelekl. Ne proto, že byla málo pravděpodobná: nic už nepovažoval za nemožné, toužil se prostě účastnit tohoto večerního mystéria, jehož význam — tím si byl jist — nikdy nepochopí. Jeho gigantický obraz, kterým slabě prosvítaly vzdálené svahy skal v horní části údolí, kam stín mraku nedosahoval, se rozplýval. Současně z mraku vyšlehla nesčetná ramena; když vtáhl jedna, zaujala jejich místa jiná. Stále hustěji z nich začal padat černý déšť. Drobné krystalky padaly i na něho, zasahovaly ho zlehka do hlavy klouzaly po kombinéze a hromadily se v jejich záhybech. Černý déšť stále padal a hlas mraku, ono hučení, zaplňující už nejen údolí, ale snad celou atmosféru planety, zesílilo. V mraku vznikly lokální víry, mezery, ve kterých se objevilo nebe, nakonec se černý příkrov uprostřed roztrhl a ve dvou vlnách se těžce, téměř neochotně pohyboval směrem k nehybnému houští, až do něj zapadl a zmizel. Rohan seděl nehybně dál. Nevěděl, zda může setřást krystalky, kterými byl posypán; spousty jich ležely na skalách, celé dosud bílé koryto potoka vypadalo jako postříkané inkoustem. Uchopil opatrně jeden z trojúhelníkovitých krystalků do prstů. Krystalek náhle jako by ožil, jemně mu dýchl teplem do dlaně, a když Rohan reflexivně otevřel pěst, vznesl se drobný útvar do vzduchu.

Tu se jako na dané znamení zahemžilo celé údolí. Pohyb byl chaotický pouze v první vteřině. Potom černé body vytvořily při zemi vrstvu dýmu, seskupily se a stoupaly ve sloupech vzhůru. Vypadalo to, jako by samy skály dýmaly obrovskými temnými obětními pochodněmi. Potom se stalo něco nepochopitelného: když vzlétající roj strnul jako kulovitý oblak přesně nad středem údolí, takže připomínal na pozadí pomalu tmavnoucího nebe ohromný, nafouklý černý balón, z houští se vynořila tamta mračna a šílenou rychlostí se na něj vrhla. Rohanovi se zdálo, že zaslechl nezvyklý, skřípavý zvuk vzdušné srážky, ale byl to přelud. Domníval se, že uvidí bitvu, že mraky vyvrhly na dno kaňonu tu část neživého hmyzu, které se toužily zbavit. Ke střetnutí však nedošlo. Mraky se rozptýlily a po balónu nezůstalo ani stopy. Pohltily jej. Za okamžik už jen skalní štíty krvavě svítily v posledním odlesku slunce a rozlehlé údolí bylo tiché a prázdné.