Třetí planeta smrti

„Co udělalo ten kravál?“ zeptal se jezdec hlasem zvyklým poroučet jako Temuchin.

Hlas, který Jason důvěrně znal.

Byl to Kerk.

Temuchin vykročil vpřed s chladným vztekem, obklopen svými muži, když Kerk sestoupil a spolu s ním Rhes a další Pyrrané. Schylovalo se k opravdu hezké bitce.

„Počkejte!“ vykřikl Jason a rozběhl se, aby se postavil mezi obě skupiny, chystající se spolu utkat. „To jsou Pyrrané!“ vykřikl. „Můj kmen. Bojovníci, kteří se přišli připojit k Temuchinovi.“ Koutkem úst sykl na Kerka: „Uklidni se, sehni trochu hřbet, než nás všechny pobijou!“

Kerk nic z toho neudělal. Zastavil se, tvářil se stejně vztekle jako Temuchin a poklepával prsty jílec meče stejně zlověstně. Temuchin se hnal dopředu jako lavina a Jason musel ustoupit, aby ho ti dva mezi sebou nerozdrtili. Když se Temuchin zastavil, prsty na nohou se dotýkal Kerkových — málem se dotýkali očima.

Byli si v mnohém podobní. Náčelník byl větší, ale Pyrranova podsaditost se ani omylem nemohla považovat za tloušku. Oba vypadali impozantně, nebol Kerk poslechl Jasonovy rádiem zaslané instrukce. Jeho náprsní krunýř se skvěl pestrobarevným obrazem orla, na přilbě měl lebku orla.

„Jsem Kerk, vůdce Pyrranů,“ prohlásil, vytáhl a zase zasunul meč s dráždícím, drásavým zvukem.

„Jsem Temuchin, náčelník kmenů. Pokloň se mi!“

„Pyrrané se nikomu neklaní.“

Temuchin vydal hrdelní zvuk jako rozzuřená šelma a začal tasit meč. Jason odolal pokušení zavřít oči a utéct. Z toho by mohla být krvavá vražda.

Kerk věděl, co dělá. Nepřišel sem, aby Temuchina sesadil — alespoň ne hned teď — a po svém meči nesáhl. Místo toho rychle švihl rukou, jak to jen Pyrrané dokážou, a uchopil zápěstí Temuchinovy ruky s mečem.

„Nepřicházím s tebou bojovat,“ řekl klidně. „Přicházím jako rovný k rovnému, abych se postavil na tvou stranu v tvém sporu. Pohovořme si.“

Hlas se mu nezachvěl — ale Temuchin nevytáhl meč ani o píď. Náčelník měl obrovskou sílu, ale Kerk stál pevně jako skála. Nepohnul se a nebylo na něm vidět, že by se nějak namáhal, zato Temuchinovi vyvstaly na čele žíly. Tichý zápas trval deset patnáct vteřin, pak Temuchin zrudl, svaly mu ztuhly v železo.

Když už se zdálo, že lidské svaly ani šlachy to nevydrží, Kerk se usmál To mírné zvednutí koutků úst postřehli jen Temuchin a Jason. Pak pomalu a klidně stlačoval náčelníkovi paži, až jeho meč uvízl opět v závěsu.

„Nepřišel jsem s tebou bojovat,“ opakoval Kerk stěží slyšitelným hlasem. „Bojovat mohou mladíci My jsme však vůdcové a ti hovoří.“

Uvolnil sevření tak náhle, že se Temuchin zapotácel, když jeho napjaté svaly už neměly čemu vzdorovat. Teď se musel rozhodnout, a v jeho nitru soupeřil inteligentní tvor s impulzivním barbarem.

Dlouhé vteřiny trvala tato tichá nerozhodnost, pak se Temuchin začal smát, ale jeho smích se brzy změnil na chechot z plného hrdla. Zvrátil rychle hlavu dozadu a vysmíval se celému vesmíru, pak vymrštil paži a praštil Kerka do ramena silou, která by moropa omráčila a menšího člověka zabila. Kerk se jen mírně prohnul a úsměv opětoval.

„Takového jako ty bych si možná oblíbil,“ řval Temuchin. „Pokud tě dřív nezabiju. Pojď do mého camachu.“ Otočil se a Kerk šel s ním. Minuli Jasona, aniž si ho všimli. Jason obrátil oči v sloup, šastný, že obloha nespadla, ani že se ze slunce nestala nova, pak se vydal za nimi.

„Zůstaň tady!“ poručil Temuchin, když došli ke camachu, a probodl Jasona zuřivým pohledem, jako by jen on měl vinu za to, co se stalo. Pak pokynul strážím, aby zaujali svá místa a šel za Kerkem dovnitř. Jason nic nenamítal. Raději bude čekat na větru, jakkoli mrazivém, než aby byl svědkem konfrontace ve stanu. Kdyby Kerk Temuchina zabil, jak by odtud uprchli? Únava a bolest se začaly znovu ozývat a Jason se ve větru zachvěl — říkal si, zda riskovat a použít medikit. Odpověděl si, že ne, a tak se, chvěl dál a čekal.

Zvnitřku hlasitě zaznívaly zlobné hlasy a Jason se schoulil a čekal, až skončí. Nic se nestalo. Opět se zachvěl a řekl si, že sedět je pohodlnější, a sedl si na zem, která studila. Hlasy ve stanu znovu zesílily — pak nastalo zlověstné ticho. Jason si všiml, že i strážci si vyměňují soustředěné pohledy.

Ozval se ostrý trhavý zvuk, strážci vyskočili, otočili se a pozvedli kopí. Kerk otevřel vchod do stanu prudkým trhnutím za chlopeň, ale zapomněl, že ji musí napřed rozšněrovat. Silné kožené řemínky praskly, nebo se vytrhly z masivních držáků a tyčový železný nosník se ohnul do ostrého úhlu. Kerk si zřejmě ničeho z toho nevšiml. Prošel kolem strážců a za chůze kývl na Jasona — ten jen krátce pohlédl ke vchodu do stanu na Temuchinův obličej plný vzteku a pochopil. Otočil se a pospíchal za Kerkem.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Nic. Jen jsme si povídali a oukávali se, ale nikdo z nás nechtěl ustoupit. Neodpovídal na mé otázky a já jsem se neobtěžoval odpovídat na jeho. Je to nerozhodně — prozatím.“

Jason pocítil neklid. „Měli jste počkat, až se vrátím. Proč jste sem tak vtrhli?“ Věděl, jakou uslyší odpověď, dříve než se zeptal, a uslyšel.