Mistr a Marketka

„Uznej,” zvolal s úsměvem prokurátor, „že není na zemi zoufalejší město! Nemluvím už o podnebí — pokaždé onemocním, když sem přijedu, a to ještě není to nejhorší! Ale tyhle svátky! Mágové, kouzelníci, čarodějové a stáda poutníků!

Fanatici, samí fanatici! Co jen si vyžádal jediný mesiáš, kterého začali náhle očekávat v letošním roce. Každou chvíli se můžeš stát svědkem odporného krveprolití! Nepřetržitě přemísťovat vojsko, číst udavačské a očerňující listy, z nichž polovina obviňuje tebe! Je to nuda. Kdybych nesloužil velkému císaři…” „Ano, svátky jsou zde únavné,” souhlasil host.

„Ze srdce bych si přál, aby co nejdřívskončily,” dodal energicky Pilát. „Konečně se budu moci vrátit do Kaisareje.

Věř, že to šílené Herodovo monstrum,” a mávl rukou podél sloupoví, takže bylo zřejmé, že míní palác, „mě doslova dohání k šílenství! Nemohu tady spát! Svět nepoznal přízračnější architekturu! Ale přejděme k věci. Především — neznepokojuje tě zlořečený Bar-Rabban?” Host vyslal k prokurátorovi svůj příslovečný pohled. Ale Pilát hleděl znuděně do dálky, štítivě se mračil a pozoroval část města, která mu ležela u nohou v záři zhasínajícího slunce. Hostůvpohled také pohasl a víčka se přivřela. „Lze právem předpokládat, že Bar-Rabban je teď neškodný jako beránek,” spustil a na jeho kulatém obličeji vyskočily vrásky. „Nesluší se, aby pobuřoval lid.” „Myslíš si, že už je příliš slavný?” pousmál se Pilát.

„Prokurátor jako vždy přijde všemu na kloub.”

„Přesto však,” poznamenal starostlivě vladař a tenký dlouhý ukazováčeks černým kamenem prstenu vzlétl do výše, „bude nutné…”

„Prokurátor si může být jist, že dokud jsem v Judeji, Bar-Rabban neudělá ani krok, aniž by nebyl sledován.” „Teď už jsem klidný jako vždycky, když jsi tady.”

„Prokurátor je příliš dobrotivý!”

„A teď bych rád slyšel, jakprobíhala poprava,” vybídl ho Pilát. „Co prokurátora nejvíc zajímá?”

„Nedával davnajevo své rozhořčení? To je samozřejmě hlavní.” „Ani v nejmenším,” ujišťoval host.

„Výborně. Ty sám jsi konstatoval smrt?”

„O tom prokurátor nemusí mít nejmenší pochyby.”

„A poslyš… Dali jim nápoj, dřívnež je ukřižovali?”

„Ano. Jenomže on…,” a host zavřel oči, „ho odmítl vypít.”

„Kdo?” otázal se Pilát.

„Odpusť, vladaři,” zvolal host, „že jsem neuvedl jeho jméno. Ha-Nocri.” „Blázen!” řekl Pilát a svraštil obličej. Pod levým okem mu zaškubala žilka. „Umírat slunečním žárem! Proč se zříkat toho, co poskytuje zákon? Jakými slovy odmítl?” „Prohlásil,” odvětil muž a znovu přivřel víčka, „že s díky odmítá a že nikoho neobviňuje.” „Neřekl koho?” vyzvídal dutým hlasem Pilát. „Nikoli, vladaři.”

„Nepokoušel se mluvit v přítomnosti vojáků?”

„Ne, vladaři, tentokrát mu nebylo do řeči. Prohlásil pouze, že za jednu z hlavních lidských chyb pokládá zbabělost.” „Vjaké souvislosti to řekl?” zaslechl zlomený hlas.

„To se nedalo posoudit. Vůbec se choval podivínsky jako ostatně vždy.” „Včem spočívalo jeho podivínství?”

„Neustále se pokoušel pohlédnout hned jednomu, hned druhému z okolostojících do očí a přitom se rozpačitě usmíval.” „Víc nic?” zachraptěl hlas.

„Nikoli, vladaři.”

Číše zazvonila, jaksi prokurátor naléval víno. Vyprázdnil ji až do dna a pokračoval: „Třebaže nemůžeme — alespoň v tomto okamžiku — zjistit, měl-li nějaké vyzvědače nebo následovníky, nemůžeme s jistotou tvrdit, že neexistují.” Host pozorně naslouchal s hlavou skloněnou.

„Tudíž abychom se vyhnuli nepříjemným překvapením,” rozvíjel svou úvahu Pilát, „žádám, aby neprodleně a v tichosti těla tří ukřižovaných zmizela z povrchu zemského, byla tajně pohřbena a všecky stopy zahlazeny.” „Jakporoučíš, vladaři,” odpověděl host a povstal se slovy: „Protože jde o složitý a odpovědný úkol, dovol, abych okamžitě jednal.” „Ne, zůstaň ještě,” zarazil ho Pilát pokynem ruky, „zbývají dvě otázky. Za prvé: tvoje obrovské zásluhy při výkonu neobyčejně obtížné služby velitele tajné stráže u prokurátora

Judeje mi ukládají radostnou povinnost, abych o tom zpravil Řím.” Hostůvobličej zrůžověl, velitel vstal a uklonil se vladaři se slovy: „Plním jen svou povinnost, kterou mi ukládá služba Caesarovi.” „Chci tě požádat,” pokračoval správce Judeje, „abysv případě, že ti navrhnou přeložení na jiné místo ve vyšší funkci, odmítl a setrval zde. Nerad bych tě ztratil.

Ať tě odmění jinak.” „Jsem šťasten, že mohu sloužit vladaři.”

„Potěšilsmě. A teď druhá otázka. Týká se toho… jakse jen… ach ano, Jidáše Iškariotského.” Host znovu vrhl na prokurátora zpytavý pohled, ale hned, jakse slušelo, uhnul očima jinam. „Slyšel jsem,” a Pilát ztlumil hlas, „že údajně dostal určitý obnosza to, že taksrdečně přijal pomateného filozofa ve svém domě: „Teprve dostane,” opravil ho tiše velitel tajné služby.

„Jakvelká je to suma?”

„To se nikdo nedoví, vladaři.”