Mistr a Marketka

Horlivě diskutují, rozohňují se a o něčem se domlouvají. „Ó bohové!” pronáší muž v bílém plášti a obrací ke svému společníkovi povýšený obličej. „Taková odporná poprava! Ale řekni mi,” a jeho pyšný obličej náhle dostává prosebný výraz, „že to není pravda? Žádná poprava nebyla, viď? Zapřísahám tě, řekni, že ne!” „Samozřejmě že nebyla,” odpovídá chraplavě jeho společník, „to se ti jenom zdálo.” „Můžeš na to přísahat?” zeptá se muž v plášti úpěnlivě.

„Přísahám!” stvrzuje mladíka v očích se mu objeví veselé ohníčky. „Nic víc nežádám!” vykřikne muž v plášti hlasem ztrhaným od povelů, stoupá stále výš a výš k měsíci a pobízí mladíka.

Za nimi důstojně kráčí obrovský pesse špičatýma ušima. Měsíční paprsekse rozvlní a vychrlí vodopády světla na všechny strany. Měsíc kraluje, skotačí a dovádivě šálí.

Z měsíční záplavy se vynoří neskutečně krásná žena a vede za ruku k Ivanovi zarostlého neholeného muže, který se bojácně ohlíží. Ivan ho hned poznal. Je to jeho noční host, pacient ze stoosmnáctky. Profesor k němu ve snu vztahuje ruce a ptá se dychtivě: „Takto je tedy konec příběhu?”

„Ano, můj učedníku,” odpovídá noční host a žena přistupuje k Ivanovi:

„Ano, takto skončilo. Všecko na světě nějakkončí… Ukažte, já váspolíbím a bude zasvšecko dobré…” Sklání se k Ivanovi, líbá ho na čelo a Ivan ji obejme a zahledí se jí do očí, ale ona se vzdaluje a odchází se svým společníkem k měsíci… Měsíc běsní, zalévá Ivana světlem a rozstřikuje paprsky na všechny strany. V pokoji propuká měsíční potopa, světlo se čeří, stoupá a zaplavuje lůžko. Ivan se usmívá ze sna. Ráno se probouzí mlčenlivý, ale už zcela klidný a zdráv. Jeho rozjitřená paměť se ztiší a až do příštího úplňku už nikdo neruší jeho spánek: ani beznosý Gestasůvkat, ani nelítostný pátý prokurátor Judeje, jezdec Zlatého kopí Pilát Pontský.

1929–1940