Mistr a Marketka

Každoročně při jarním úplňku se kvečeru vynoří na Patriarchových rybnících mladý, skromně oblečený muž. Je mu kolem třiceti nebo něco málo přestřicet, má zrzavé vlasy a zelené oči. Je to pracovníkhistorického a filozofického ústavu, profesor Ivan Nikolajevič Potápka, dříve básníkBezprizorný. Usedne na lavičku pod lipami, kde seděl dávno všemi zapomenutý Berlioza naposled ve svém životě pozoroval puklý měsíc. Teď v korunách stromů nad hlavou bývalého básníka pluje nejprve bílý a postupně zlátnoucí úplněks černým dračím stínem, a zároveň zdánlivě stojí na místě. Ivan Nikolajevič ví a chápe. Ví například, že se v mládí stal obětí zločineckých hypnotizérů a pakse úspěšně léčil.

Dodnesna něj působí různé věci, například jarní úplněk.

Sotva roste a zlátne měsíc, který kdysi visel na obloze výš než pětiramenný svícen, Ivan Nikolajevič zneklidní, je nervózní, ztrácí chuť k jídlu a trpí nespavostí. Netrpělivě očekává úplněk. Když konečně nastane, nikdo už neudrží profesora doma. Kvečeru vychází a míří k Patriarchovým rybníkům. Tam usedne na lavičku a docela nezastřeně mluví sám se sebou, pokuřuje, mhouří oči na měsíc a hned zase na památný turniket. Taksedí hodinu, dvě. Pakvstane a odchází pokaždé stejným směrem přesSpiridonovku do uličeknedaleko Arbatu a hledí před sebe prázdnýma, jako nevidomýma očima. Míjí hokynářství a směřuje k místu, kde poblikává pokřivená plynová lucerna. Přikrade se k ozdobné mříži, za kterou se zelená rozlehlá, ještě holá zahrada a uprostřed stojí pseudogotická temná vila s věží a arkýřovým oknem, zalitým měsíční září. Profesor by nedovedl vysvětlit, co ho sem pudí a kdo bydlí v téhle vile, jen ví, že za úplňku je sám vůči sobě bezmocný. Kromě toho čeká, že v zahradě obehnané mříží uvidí stále se opakující výjev. Zahlédne na lavičce postaršího solidního muže s bradkou a ve skřipci, s prasečími rysy, vždycky ve stejné póze, zasněného, s pohledem upřeným na měsíc. Dobře ví, že když se obyvatel vily dost vynadíval na nebeskou lucernu, stočí pohled na okno arkýře, jako by očekával, že se otevře a v okně se objeví cosi podivuhodného. Ostatní už zná profesor do všech podrobností. Sám se musí rychle skrčit, protože muž na lavičce začne nervózně poškubávat hlavou a pátrat těkavýma očima ve vzduchu, nadšeně se usmívá a paknáhle spráskne ruce jakousi sladkou úzkostí a polohlasně mumlá: „Venuše! Venuše… Ach, já hlupák!”

„Ó bohové!” šeptá Ivan Nikolajevič za plotem a nespouští planoucí oči ze záhadného neznámého. „Další oběť úplňku… Ano, nejsem sám…” A muž na lavičce zatím pokračuje:

„Já hlupák! Proč jsem neuletěl společně s ní? Čeho jsem se polekal, já starý osel? Dát si vystavit potvrzení! Teď si trp, starý idiote!” To trvá až do chvíle, kdy v neosvětlené části vily bouchne okno, objeví se v něm cosi bílého a nevrlý ženský hlaszavolá:

„Kde jsi, Nikolaji? Co má znamenat tahle romantika? Chceš si uhnat horečku? Čaj je na stole!” Muž na lavičce se vzpamatuje a odpovídá pokrytecky:

„Chtěl jsem se jen trochu nadýchat čerstvého vzduchu! Čerstvý vzduch je báječná věc!” Vstane, nenápadně pohrozí pěstí do okna, které se hřmotně zavřelo, a plouží se domů. „Ó bohové, ten lže, jako když tiskne!” bručí si Ivan Nikolajevič na odchodu. „Vůbec ho neláká do zahrady vzduch!

Cosi vidí v dnešní noci na měsíci, v zahradě a v povětří! Co bych za to dal, kdybych dokázal odhalit jeho tajemství! Kdo ví, jakou Venuši ztratil, a teď marně mává rukama ve vzduchu a snaží se ji lapit…” Profesor se vrací domů nemocný, s pomatenou myslí.

Žena se tváří, že to nepozoruje, a nutí ho, aby si šel brzy lehnout. Ale sama bdí, sedí u lampy s knihou a sleduje spícího smutným pohledem. Ví, že za svítání se její muž probudí s bolestným výkřikem a začne plakat a zmítat se.

Proto před ní na ubruse pod lampou leží předem připravená injekční stříkačka v lihu a ampulka s temně žlutou tekutinou. Teprve pakubohá žena, která spojila svůj osud s nemocným mužem, může bezobavusnout. Ivan Nikolajevič po injekci klidně spí až do rána, usmívá se ze spaní a zdají se mu jakési vznešené, šťastné, jí neznámé sny. Vědce budí ze sna v měsíčné noci pokaždé týž výjev, až žalostně vykřikne. Vidí beznosého kata, který nadskakuje, cosi vyráží chraplavým hlasem a pakbodne kopím ukřižovaného, pomateného Gestase. Daleko hrozivější než kat je všakzlověstný přísvit bouřkového mraku, který se ohlašuje rachotem a hrozí zavalit zemi, jakto bývá při velkých přírodních katastrofách. Po injekci se všecko kolem mění. Od postele k oknu se prostře měsíční stezka, po ní vystupuje muž v bílém plášti s purpurovou podšívkou a míří k měsíci. Po jeho boku kráčí mladý muž v potrhaném chitónu, se znetvořeným obličejem.