Mistr a Marketka

Odešel do důchodu a začal žít ze svých úspor, které mu vystačily nejmíň na patnáct let. Odešel a už se nikdy nesetkal s Varenuchou, který si získal velkou oblibu pro svou výjimečnou zdvořilost a ochotu, vzácnou dokonce i mezi administrátory divadel. Například žadatelé o volňásky mu neřekli jinaknež dobrotivý otec. Ať kdokoli volal v kteroukoli dobu do Varieté, ozval se ve sluchátku mírný, posmutnělý hlas: „Prosím,” a když se prosebníkdožadoval Varenuchy, prohlásil hlasspěšně: „U telefonu, čím mohu sloužit?” Dodejme, že Ivan Saveljevič si pro svou zdvořilost leccosvytrpěl. Sťopa Lotrovuž víckrát z Varieté netelefonoval. Brzy po tom, co ho propustili z kliniky, kde strávil osm dní, ho přeložili do Rostova ve funkci vedoucího velkého gastronomu.

Proslýchá se, že definitivně nechal pití portského, holduje pouze rybízové kořalce a že mu to svědčí. Prý se z něho stal nemluva a vyhýbá se ženským. Odchod Stěpana Bogdanoviče z Varieté nezpůsobil Rimskému takovou radost, jakby se dalo čekat, ačkolivpo tom několiklet marně toužil. Administrativní ředitel si odbyl léčení na klinice a pakho poslali do Kislovodska. Posléze tento veliký stařec s křečovitě poškubávající hlavou podal žádost o propuštění z Varieté. Zajímavé bylo, že žádost přivezla do Varieté Rimského manželka. Ředitel se dokonce ani ve dne neodvážil přestoupit práh budovy, kde kdysi viděl v rozbitém okně zalitém stříbrnou měsíční září dlouhou ruku, která lomcovala kličkou.

Po odchodu z Varieté nastoupil v dětském loutkovém divadle v Zamoskvorečí. Už se nikdy služebně nesetkal s důstojným Arkadijem Apolonovičem Semplejarovem, kterého kvapně přeložili do Brjanska a jmenovali ho vedoucím konzervárny na zpracování hub. Moskvané dodnesjedí nasolené ryzce a nakládané hříbky, nemohou si je vynachválit a radují se z této změny. Teď, kdy už to není aktuální, můžeme prozradit, že Arkadij Apolonovič stejně s akustikou nic nesvedl — jaká byla, taková zůstala. Ktěm, kdo se navždy rozloučili s divadlem, připočtěme ještě Nikanora Ivanoviče Bosého, třebaže toho s divadlem spojovala pouze vášeň pro volňásky. Nikanor Ivanovič nejenže dnesnechodí do divadla ani za peníze, ani zadarmo, ale jakněkdo začne o divadle, hned se zachmuří. Navíc začal nenávidět básníka Puškina i nadaného herce Savu Potapoviče Kurolesova, a toho v takové míře, že když loni uviděl v novinách v černém rámečku jeho jméno a přečetl si, že ho v nejlepších letech života sklátila mrtvice, zbrunátněl, že ho samotného divneklepla mrtvička, a zaječel: „Patří mu to!”

Smrt populárního herce v něm rozjitřila mnohé bolestné vzpomínky. Ještě téhož večera se zpil do němoty a jediným společníkem mu byl zářící úplněknad Sadovou. Po každém dalším kalíšku vodky před ním vyvstávaly další a další nenáviděné postavy. Nechyběl mezi nimi ani Sergej Žerardovič Dunčil, ani přitažlivá Ida Herkulanovna, dále majitel bojovných husa upřímný Kanavkin. Copakse asi s nimi stalo? Nic, co vásnapadá! Nikdo z nich totiž neexistoval, ani sympatický konferenciér, ani lichvářská tetička, která nechala zplesnivět dolarové bankovky ve sklepě, ani zlaté pozouny a drzí kuchaři.

To všecko se Nikanoru Ivanoviči zásluhou ničemného Korovjeva pouze zdálo. Jedinou autentickou postavou byl Sava Potapovič a zamíchal se do jeho snu jen proto, že si ho Nikanor Ivanovič pamatoval z četných rozhlasových relací. Všichni ostatní byli vymyšlení. Takže ani AloisMogaryč neexistoval? Omyl! Nejenže existoval a existuje, ale dokonce zastává bývalou funkci Rimského je administrativním ředitelem Varieté. Když se přibližně za čtyřiadvacet hodin po návštěvě u Wolanda vzpamatoval ve vlaku, který ho unášel k Vjatce, zjistil, že si zapomněl natáhnout kalhoty, ale jinakneznámo proč ukradl zcela nepotřebnou domovní knihu svému domácímu.

Za fantastickou úplatu si vypůjčil od průvodčího staré umaštěné kalhoty a vrátil se do Moskvy. Ale ouvej — domekdomácího nenašel. Při požáru všecko staré harampádí, co měl, vzalo za své. Ale Aloisbyl neobyčejně podnikavý člověk. Za čtrnáct dní už bydlel v přepychovém pokoji v Brjusovově ulici a za pár měsíců seděl v Rimského pracovně. Jako dřívRimský trpěl kvůli Sťopovi, takse teď Varenucha trápil kvůli Mogaryčovi.

Ivan Saveljevič teď netoužil po ničem jiném, než aby Aloise někam z Varieté uklidili a on ho neměl na očích, protože, jakadministrátor občassděluje šeptem svým nejbližším přátelům, „takovou svini jsem ještě v životě neviděl, od toho se dá čekat všecko”. Kdoví, třeba je Varenucha poněkud zaujatý. Aloisovi se nedá nic špatného dokázat, ostatně, on toho vůbec v životě moc nedokázal. Jediná jeho činnost spočívala v tom, že na uvolněné místo po Šťávinovi dosadil nového vedoucího bufetu.

Šťávin zemřel na rakovinu jater na I. interní klinice fakultní nemocnice deset měsíců poté, co se Woland objevil v Moskvě. Uběhlo několiklet a příběhy, které jsem vám tu pravdivě popsal, vybledly v myslích pamětníků. Pravda, ne všech.