Mistr a Marketka

Kocour pečlivě zacílil a hlava dosedla přesně na svoje místo, jako by se nikdy od těla neodloučila. A hlavně, na krku nezůstala jediná jizva. Pakkocour tlapami oprášil konferenciérůvfraki náprsenku a krvavé skvrny zmizely. Fagot pomohl sedícímu vstát, zasunul mu do fraku svazekbankoveka vyprovodil ho ze scény se slovy: „Jděte, bezvásje to veselejší!”

Bengálský se nepříčetně rozhlížel a dopotácel se k požárnickému můstku: tam se mu udělalo špatně. Zoufale vykřikoval: „Moje hlava, moje hlava!” Seběhli se k němu, mezi nimi Rimský. Konferenciér plakal, lovil rukama cosi ve vzduchu a mumlal: „Dejte sem mou hlavu, vraťte mi mou hlavu… Byt si vezměte, obrazy jakbysmet, jenom hlavu mi vraťte!” Posílkář běžel pro lékaře. Nemocného se pokoušeli uložit na pohovku v šatně, ale zuřivě se vzpíral. Nakonec museli povolat záchranku. Když nešťastného konferenciéra odvezli, Rimský utíkal zpátky na scénu a viděl, že se tu ději nové divy.

Dodejme, že právě v tu chvíli nebo o něco málo dřívmág se svým vyrudlým křeslem zmizel, aniž to obecenstvo zaujaté Fagotovými kousky zpozorovalo. Kostkovaný vyprovodil postiženého a oznámil divákům:

„Tak, a teď, když jsme se toho otravy zbavili, si můžem otevřít módní salón!” Polovina scény se okamžitě pokryla perskými koberci, kde se vzala tu se vzala obrovská zrcadla, osvětlená ze stran nazelenalými trubičkami, mezi nimi se objevily vitríny a v nich radostně ohromení diváci zahlédli pařížské toalety nejrůznějších bareva střihů. To byly jedny vitríny. V jiných se skvěly stovky dámských klobouků s péry i beznich, s přezkami i bezpřezek, a k tomu stovky střevíců — černých, bílých, žlutých, kožených, atlasových, semišových, s řetízky i kamínky. Dále se tu kupily flakóny s voňavkami, hory kabelekz antilopí kůže, semišových, hedvábných, a mezi nimi hromady zlatých tepaných podlouhlých pouzder na rtěnky. Jakoby mávnutím kouzelného proutku stanula na scéně zrzavá dívka v černé toaletě, dokonale krásná, kdyby nebylo ošklivého šrámu na šíji. Přistoupila k vitrínám a pobízivě se usmála. Fagot s medovým úsměvem ohlásil, že firma naprosto bezplatně provádí výměnu starých dámských šatů a bot za pařížské modely a pařížskou obuv. Totéž dodal o kabelkách a ostatním vystavovaném zboží. Kocour šoupal zadní tlapou a přední současně dělal posuňky, připomínající vrátného ve chvíli, kdy otvírá dveře. Dívka poněkud chraplavě, ale přitom sladce, s lehkým ráčkováním pronášela záhadná, ale soudě podle výrazu ženských tváří v přízemí nanejvýš lákavá slova: „Tabac, Chanel, Mitsuco, Narcisčerný, Chanel číslo pět, večerní toalety, koktejlové šaty…” Fagot se rozplýval, kocour se ukláněl a dívka otvírala dokořán skleněné vitríny. „Račte,” hlaholil Fagot. „Jen se neupejpejte, jako doma!” Hledištěm proběhla vlna vzrušení, ale nikdo se dosud neodvážil jít na scénu. Nakonec jakási brunetka vyšla z desáté řady v přízemí, bohorovným úsměvem dávala najevo, že je jí všecko jedno, že na všecko kašle, a vystoupila postranními schůdky na scénu. „Bravo!” zvolal Fagot. „Vítám první návštěvnici! Kňoure, křeslo! Začneme od střevíčků, madam!” Bruneta zapadla do hlubokého křesla a Fagot okamžitě před ní složil na koberec celou hromadu střevíců. Zula si pravý střevíček, zkusila šeříkový, několikrát dupla do koberce a obhlížela podpatek. „Nebudou tlačit?” zeptala se zamyšleně.