Mistr a Marketka

„Má nemoc je nevyléčitelná,” odporoval klidně host. „Když Stravinský tvrdí, že mě vrátí do života, nevěřím mu. Je humánní a chce mě utěšit. Nezapírám, cítím se poslední dobou daleko líp. Ale kde jsem to přestal? Aha, mráz, letící tramvaje…Věděl jsem, že nedávno otevřeli zdejší kliniku, a vlekl jsem se sem přescelé město. Bylo to ode mě nerozumné.

Za městem bych byl určitě někde zmrzl, ale zachránila mě náhoda. Asi čtyři kilometry za městskou branou se porouchal náklaďáka k mému překvapení se nade mnou šofér smiloval.

Jel sem a naložil mě. Odnesl jsem to omrzlými prsty na levé noze, ale to se zahojilo. Už jsem tu čtvrtý měsíc. A vidíte, docházím k názoru, že to je tady docela dobré. Nesmíte si dělat velké plány, milý sousede! Například já jsem chtěl kdysi objet celou zeměkouli, a ukazuje se, že mi to není souzeno. Zatím přehlédnu jen nepatrný kousek, a dokonce ne ten nejlepší, ale opakuju, není to takzlé. Taknapříklad brzy přijde léto a na balkóně se rozroste svlačec, jakslibuje Praskovja Fjodorovna. Klíče rozšířily moje možnosti. V noci bude svítit měsíc…Ach, už zmizel! Ochladilo se, noc se překulila přespůlnoc. Musím jít.” „Prozraďte mi; co se stalo dál s Ješuou a Pilátem,” žadonil Ivan. „Prosím vás, musím to vědět.” „Ne, ne,” odmítal host a nervózně sebou trhl. „Jaksi vzpomenu na svůj román, roztřesu se. Váš známý z Patriarchových rybníků by to svedl líp. Díky za společnost a na shledanou.” A než se Ivan nadál, mříž s tichým zazvoněním klapla a neznámý host zmizel.

14 SLÁVA KOHOUTOVI!

Nervy nevydržely, jakse praví, a Rimský nečekal, až sepíšou protokol, a uchýlil se do své kanceláře. Seděl u stolu a očima provrtával magické rubly před sebou. Obával se, že mu přeskočilo. Zvenku doléhal rovnoměrný hukot, jakse diváci vyhrnuli proudem z Varieté. Vtom zbystřeným sluchem zachytil zřetelný hvizd milicionářské píšťalky. Sama o sobě nikdy neslibuje nic dobrého. Ale když se hvizd opakoval, později se přidal další, táhlejší a naléhavější, a nakonec se přimísil hlučný řehot a posměšné pokřikování, ředitel pochopil, že venku došlo k dalšímu odpornému skandálu a — přestože si to nerad připouštěl — že to souvisí s hnusným představením, které uspořádal černý mág a jeho pomocníci. Obezřetný Rimský se nemýlil. Sotva vykoukl z okna do Sadové ulice, zlostně se ušklíbl a zasyčel: „Já to věděl!”

Voslnivém světle silných pouličních svítilen uviděl dole na chodníku neznámou dámu jenom v košilce a fialových kalhotkách. Měla, pravda, na hlavě klobouka v ruce deštník, nicméně projevovala značné rozpaky, hned si dřepla, hned se zasrozběhla, jako by chtěla někam utéct, a kolem se tísnil rozchechtaný dav, až řediteli běhal mrázpo zádech. Kolem dámy se ochomýtal jakýsi muž, strhával ze sebe letní plášť a v rozčilení nemohl vyprostit ruku z rukávu. Výkřiky a hurónský řevdoléhaly i z jiného místa, totiž od levého schodiště. Rimský otočil hlavu tím směrem a uviděl jinou dámu v růžovém prádle. Hupla z vozovky na chodníka snažila se ukrýt v průjezdu, ale proudící obecenstvo jí zastoupilo cestu a ubohá oběť své lehkomyslnosti a vášně k toaletám, oklamaná firmou podfukářského Fagota, by se ze všeho nejraději propadla na sto sáhů do země. K nešťastnici už mířil milicionář a vzduch zjizvil ostrý hvizd. Za milicionářem se pobaveně tlačili mladíci v čepicích, původci povyku a uštěpačných poznámek. Vousatý hubený drožkář se přiřítil k první svlečené. V plné jízdě zarazil vyzáblou herku a vesele se zašklebil. Ředitel se bouchl pěstí do hlavy, odplivl si a uskočil od okna. Seděl chvíli u stolu zaposlouchaný do hlasů ulice.

Hvizd v různých místech zesílil a pakpostupně slábl.

K překvapení Rimského byl skandál zažehnán nečekaně rychle. Teď bylo třeba jednat a vypít hořkou číši odpovědnosti do dna, tím spíš, že telefony během závěrečné části programu opravili. Měl by zavolat na příslušná místa, oznámit, co se stalo, požádat o pomoc, svést všecko na Lotrova, sám se z toho vykroutit a takdále. Čert mu to byl dlužen! Rozčileně dvakrát natáhl ruku po sluchátku a zase ucukl. Náhle v nehybném tichu pracovny zadrnčel telefon Rimskému přímo pod nosem, až sebou škubl a strnul. „Ty nervy!” posteskl si a zvedl sluchátko. Vzápětí se zvrátil do křesla, bílý jako křída. Vtíravý, zvrhlý ženský hlasve sluchátku tiše naléhal: „Nikam nevolej, Rimský, nebo to s tebou špatně skončí…”