„Ano — za jistých podmínek. Intenzita pole není ani tak důležitá jako její gradient a rychlost probíhající změny. Jestliže jsou v prostoru velké gradienty a mění se skokem — přístroje je na dálku objeví. Dříve takové přístroje neexistovaly.“
„Pravda…,“ opakoval lékař. „Pravda… Ammerhatten dělal takové experimenty na opicích a kočkách. Vystavoval je působení mohutných magnetických polí, až ztrácely paměť…“
„Ano, souvisí to nějak s elektrickými impulsy mozku…“
„Ale v tomto případě,“ uvažoval nahlas Sax, „máme kromě Gaarbova hlášení výpovědi všech jeho lidí. Silné magnetické pole… to musí mít snad statisíce gaussů?“
„Statisíce jsou málo. Musí to být milióny,“ řekl suše astrogátor. Teprve teď se jeho zrak zastavil na Rohanovi.
„Pojďte dál a zavřete dveře.“
„Milióny? Že by naše přístroje takové pole neobjevily?“
„Kdyby bylo zkoncentrováno ve velmi malém prostoru, kdyby mělo, řekněme, objem jako tento glóbus a kdyby bylo zvenčí odstíněno…,“ odvětil Horpach.
„Jinými slovy, kdyby Kertelen strčil hlavu mezi póly gigantického elektromagnetu…?“
„To by nestačilo. Pole musí oscilovat s určenou frekvencí.“
„Ale tam nebyl žádný elektromagnet, žádný stroj, nic kromě těch rezavých úlomků, pouze vodou vyhloubená údolí, štěrk a písek…“
„A jeskyně,“ namítl měkce, zdánlivě lhostejně Horbach.
„A jeskyně… myslíte, že ho někdo vtáhl do takové jeskyně, kde byl magnet — ne, to přece…“
„A jak to tedy vysvětlíte?“ zeptal se velitel tónem, jako by se mu ten rozhovor už zprotivil. Lékař mlčel.
Ve tři čtyřicet v noci zaplnil všechny sekce Nepřemožitelného táhlý zvuk poplašných signálů. Lidé s klením vyskakovali z lůžek, v běhu se oblékali a spěchali na svá místa. Rohan se ocitl v řídicí kabině pět minut poté, co se ozvalo zvonění. Astrogátor tam ještě nebyl. Přiskočil k hlavní obrazovce. Černou noc rozjasňovalo na východě mraveniště bílých záblesků. Vypadalo to tak, jako by na raketu útočil roj meteoritů vycházející z jednoho radiantu. Pohlédl na kontrolní ukazatele pole. Automaty programoval sám, nemohly tedy reagovat na déšť nebo písečnou bouři. Z pouště, která nebyla vidět, něco létalo a rozstřikovalo se jako korálky ohnivými výbuchy na povrchu pole a záhadné střely odskakovaly v zářivých parabolách nebo stékaly po vypouklé energetické cloně. Vrcholy dun se vynořovaly na okamžik ze tmy a opět mizely; ručičky ciferníků líně kmitaly: efektivní energie, spotřebovávaná Diracovými emitory k zastavení záhadného bombardování, byla poměrně malá. Když uslyšel za zády velitelovy kroky, pohlédl Rohan na údaje spektroskopických přístrojů.
„Nikl, železo, mangan, barylium, titan,“ přečetl z jasně osvětlené tabule astrogátor, když stanul vedle něj. „Velice rád bych věděl, co to vlastně je.“
„Déšť kovových částic,“ řekl pomalu Rohan. „Zdá se, že jejich rozměry musí být malé…“
„Rád bych si je prohlédl zblízka…“ zabručel velitel. „Co myslíte, riskneme to?“
„Vypnout pole?“
„Ano. Na zlomek vteřiny. Malá část se jich dostane do chráněné části a zbytek oddělíme, až zase zapojíme pole…“
Rohan dlouhou dobu neodpovídal.
„Možné by to bylo,“ ozval se konečně váhavým hlasem. Avšak dřív než velitel došel k řídicímu pultu, světélkující mraveniště zhaslo stejně náhle jako se objevilo a nastala taková tma, jakou znají pouze planety bez měsíců, kroužící daleko od centrálních hvězdokup galaxie.
„Lov se nám nepodařil,“ zabručel Horpach. Chvíli stál s rukou na hlavním vypínači, potom pokynul Rohanovi hlavou a odešel. Ječivý zvuk signálů odvolávajících poplach naplnil všechny sekce. Rohan vzdychl, ještě jednou se podíval na obrazovky zahalené černou tmou a šel spát.
MRAK