Nepřemožitelný

Vrstvy usazených jílů byly odděleny vrstvami červenočerné látky, která nebyla ani geologického, ani planetárního původu. Odborníci nemohli k tomu víc říci. Vypadalo to tak, jako by na starém čedičovém štítu byla před milióny let uložena ohromná množství kovových úlomků (objevila se hypotéza, že se v atmosféře Regis rozpadl gigantický železoniklový meteor a ohnivým deštěm se vtavil do skal oné pradávné doby), které pozvolna oxidovaly a nakonec se proměnily v černohnědé, místy purpurové vrstvy.

Dosavadní vrty pronikly sotva vrchní vrstvou terénu, jehož geologická struktura mohla svou složitostí zamotat hlavu i zkušenému planetologovi. Když se dostali až na čedič starý miliardu let, zjistili, že kámen na něm uložený vykazuje přes pokročilou rekrystalizaci přítomnost organického uhlíku. Ze začátku se domnívali, že tam bylo dno oceánu. Ale ve vrstvách pravého kamenného uhlí našli otisky četných rostlinných druhů, které mohly vegetovat pouze na souši. Katalog živých kontinentálních forem planety se neustále doplňoval a zvětšoval. Bylo už známo, že před třemi sty miliony let se proháněli po jejích džunglích primitivní ještěři. Zbytky páteře a čelistí jednoho z nich přivezli vědci s triumfem, který však posádka nesdílela. Vývoj na souši jako by se rozvíjel nadvakrát; první soumrak živé přírody připadal na epochu před sto milióny lety; tehdy začala rychle vymírat zvířata i rostliny, což vyvolal pravděpodobně blízký výbuch novy. Život se však potom opět vzchopil a vybujel novými formami, avšak ani množství ani stav nalezených pozůstatků nedovoloval důkladnější klasifikaci. Planeta nikdy nevytvořila zvířata podobná savcům. Po dalších devadesáti miliónech let došlo ke druhé hvězdné erupci, tentokrát ve větší vzdálenosti; její stopy v podobě radioaktivních izotopů bylo možné zjistit. Podle přibližných výpočtů tehdejší intenzita tvrdého záření nebyla tak silná, aby mohla zanechat hekatomby obětí. Tím nepochopitelnější bylo, že od té doby byly pozůstatky rostlin i živočichů v mladších vrstvách stále vzácnější. Zato se objevovalo stále větší množství onoho „jílu", sirníků antimonu, kysličníků molybdenu a železa, solí, niklu, kobaltu a titanu.

Tyto kovové, šest až osm miliónů let staré vrstvy, poměrně tenké, obsahovaly místy silná ohniska radioaktivity, ale byla to radioaktivita ve srovnání s délkou existence planety krátkodobá. Zřejmě v této éře něco vyvolalo sérii prudkých, ale pouze místních jaderných reakcí, jejichž produkty se usazovaly v „kovových jílech". Kromě hypotézy o „železoradioaktivním meteoru“ byly vyslovovány jiné, zcela fantastické domněnky, které uváděly v souvislost ona zvláštní ohniska radioaktivity s katastrofou planetárního systému Lyry a se zánikem její civilizace.

Vědci nevylučovali, že při pokusech o kolonizaci Regis III došlo k jaderným střetnutím mezi koráby vyslanými z ohrožené soustavy. To však nevysvětlovalo rozměry podivných kovových vrstev, které objevili vrtnými pokusy i v jiných, odlehlejších oblastech. V každém případě se neodbytně vnucoval obraz stejně záhadný jako samozřejmý: život na pevninách vyhynul v téže době, kdy začaly vznikat kovové vrstvy. Příčinou záhuby živých forem nemohla být radioaktivita: celkové množství záření po přepočtu na ekvivalenty jaderných výbuchů tvořilo stěží dvacet až třicet megatun; rozloženy na stovky tisíciletí nemohly takové výbuchy (pokud to vůbec byly atomové výbuchy, a ne nějaké jiné jaderné reakce) významně ohrozit vývoj živých forem.

Poněvadž vědci předpokládali určitou spojitost mezi kovovými vrstvami a ruinami „města", naléhali na další pokračování výzkumu. Bylo to spojeno s mnoha obtížemi, neboť skrývkové stroje musely přemístit velké množství zeminy. Jediným řešením bylo ražení štol, ale lidé pracující pod zemí se nenalézali pod ochranou silových polí. O tom, že se prese všechno v práci pokračovalo, rozhodl objev (v hloubce něco přes dvacet metrů, ve vrstvě bohaté na kysličníky železa) rezavých pozůstatků velice zvláštního tvaru, rozpadlých částí nějakých mikroskopických mechanismů.