Nepřemožitelný

„Ne, to je podstatná věc, astrogátore, to je velmi důležitý bod. Podle mého mínění tu došlo totiž k neživé evoluci velmi zvláštního charakteru, neboť shoda okolností vytvořila mimořádné podmínky. Stručně řečeno, vidím to tak: v tomto vývoji zvítězily jednak mechanismy, jež se nejúčinněji miniaturizovaly, jednak mechanismy nepohyblivé. Z těch prvních vznikly takzvané černé mraky. Osobně se domnívám, že je to velmi malý pseudohmyz, který se může v případě potřeby spojovat za určitým cílem ve větší nadřazené systémy. Právě ve formě mraků. Tímto směrem postupoval vývoj pohyblivých mechanismů. Naproti tomu ty nepohyblivé tvoří onen podivný druh kovové vegetace, kterou představují ruiny takzvaných měst…“

„Podle vás to tedy nejsou města?“

„Samozřejmě. To nejsou žádná města, ale velká seskupení nepohyblivých mechanismů, neživých tvorů schopných rozmnožování a čerpajících sluneční energii pomocí určitých orgánů… podle mého názoru těmi trojúhelníkovými deskami…“

„Myslíte si tedy, že to ‚město‘ vegetuje i dnes?“

„Ne. Mám pocit, že z nějakého nám neznámého důvodu to ‚město‘ či vlastně ten ‚kovový les‘ prohrál boj o život a nyní jsou z něj jen rezavějící trosky. Zůstala pouze jedna forma: pohyblivé mechanismy, které ovládly všechny pevniny planety.“

„Proč?“

„Nevím. Pokoušel jsem se o různé výpočty. Je možné, že během posledních tři miliónů let slunce Regis chladlo rychleji než předtím, takže ony velké nepohyblivé ‚organismy‘ už z něho nemohly čerpat potřebné množství energie. Ale to jsou pouze mlhavé domněnky.“

„Dejme tomu, že je to tak, jak říkáte. Domníváte se, že ty ‚mraky‘ mají nějaké řídicí centrum, ať už na povrchu planety či v podzemí?“

„Myslím, že nic takového neexistuje. Je možné, že se ty mikromechanismy samy stanou takovým centrem, ‚neživým mozkem‘, jakmile se spojí příslušným způsobem. Rozdělení může být pro ně výhodné. Vytvoří volné roje, díky tomu mohou pobývat stále pod sluncem, směřovat ve stopách bouřkových mračen, není přece vyloučeno, že čerpají energii z atmosférických výbojů. Avšak v okamžiku nebezpečí, nebo obecněji, náhlé změny, která ohrožuje jejich existenci, se spojí…“

„Něco však musí vyvolat tu spojovací reakci a vůbec, kde se nalézá během ‚rojení‘ nesmírně složitá paměť celého systému? Elektronický mozek je přece ‚moudřejší‘ než všechny jeho prvky, Laudo. Jak dokáží tyto prvky po jeho rozpadu samy skočit na příslušná místa? Nejdřív by musel vzniknout plán celého mozku…“

„Ne. Stačilo by, kdyby si každý prvek pamatoval, s kterými dalšími se má spojit. Dejme tomu, že prvek číslo jedna se má dotýkat určitými plochami šesti jiných; každý z nich ‚ví‘ totéž. Tak může být množství informace obsažené v jednotlivém prvku velmi malé, ale kromě ní stačí už jen určitý signál typu: pozor! nebezpečí! Na tento signál se všechny prvky spojí do příslušného útvaru a okamžitě vznikne ‚mozek‘. Ale to je pouze primitivní schéma, astrogátore. Připouštím, že problém je mnohem složitější, třeba proto, že tyto prvky určitě dost často podléhají záhubě, což se však nesmí odrazit na činnosti celku…“

„Dobrá. Nemáme čas, abychom dále rozváděli takové podrobnosti. Vyplývají z vaší hypotézy pro nás nějaké konkrétní závěry?“

„V určitém smyslu ano, ovšem negativní. Milióny let mechanického vývoje je úkaz, s jakým se člověk v galaxii ještě nesetkal. Věnujte pozornost základnímu problému. Všechny nám známé stroje neslouží samy sobě, ale někomu. Z lidského hlediska je tedy existence kovových houštin planety Regis či jejích železných mraků nesmyslná — je pravda, že stejně ‚nesmyslnými‘ se dají nazvat například kaktusy pozemských pouští. Podstata věci tkví v tom, že se dokonale přizpůsobily k boji s živými bytostmi. Mám dojem, že zabíjely pouze na začátku tohoto boje, kdy se pevnina hemžila životem; při tom se zjistilo, že je neekonomické vydávat tolik energie na zabíjení. Proto používají jiné metody, jejichž důsledkem byla katastrofa Kondora, nehoda Kertelena a konečně i záhuba Regnarovy skupiny…“

„Jaké jsou to metody?“

„Neznám přesně jejich princip. Mohu pouze vyslovit svůj osobní názor. Kertelenův případ — to je zničení skoro veškeré informace, kterou obsahuje mozek člověka. U zvířat to bude stejné. Takto zmrzačené živé bytosti musí přirozeně zahynout. Je to způsob jednoduchý a rychlý, úspornější než zabíjení… Můj závěr z toho je bohužel pesimistický. Jsme v situaci nesrovnatelně horší než oni, a to hned z několika důvodů. Za prvé: živou bytost lze zničit daleko snadněji než mechanismus nebo technické zařízení. Za druhé — mechanismy se vyvíjely v takových podmínkách, že bojovaly současně se živými bytostmi i se svými kovovými ‚bratry‘, rozumnými automaty. Bojovaly tedy na dvou frontách zároveň a potíraly všechny adaptační mechanismy živých organismů i každý projev inteligence rozumných strojů. Výsledkem takových bojů trvajících milióny let musí být neobyčejná všestrannost a dokonalost v ničivé činnosti. Obávám se, že k jejich zdolání bychom je museli zničit prakticky všechny, a to je téměř nemožné…“

„To je váš názor?“