Nepřemožitelný

„To je velmi zajímavé,“ řekl náhle Saurahan. „Vyplývá z toho, že je třeba automaty konstruovat úplně jinak, než to děláme my. Aby byly opravdu univerzální, je třeba vycházet z malých elementárních prvků, z pseudobuněk, které se mohou vzájemně zastupovat…“

„To také není nic nového,“ usmál se Sax, „vždyť vývoj živých organismů se děje právě tímto způsobem, a ne náhodou… Proto i to, že se ‚mrak‘ skládá z takových zaměnitelných prvků, není určitě náhodné… To je otázka materiálu: poškozený makroautomat vyžaduje součásti, které může vyrobit pouze vysoce rozvinutý průmysl, kdežto systém vytvořený z několika krystalků či termistorů nebo jiných jednoduchých článků může být zničen a nijak mu to neublíží, neboť jej okamžitě nahradí jeden z miliardy jiných.“

Když Horpach viděl, že už nemá od nich co očekávat, opustil shromážděné vědce, kteří si toho v zápalu diskuse ani nevšimli. Šel do řídicí kabiny, aby uvědomil Rohanovu výpravu o hypotéze ‚neživé evoluce‘. Byla už tma, když Nepřemožitelný navázal spojení se superhelikoptérou, která byla v kráteru. U mikrofonu se ohlásil Gaarb.

„Mám tu pouze sedm lidí,“ řekl, „z toho dva lékaře u těch nešťastníků. Ostatní v této chvíli spí, jen telegrafista tu sedí se mnou. Ano… máme úplnou silovou ochranu. Ale Rohan se ještě nevrátil.“

„Ještě se nevrátil? A kdy odjel?“

„Kolem šesté odpoledne. Vzal si šest strojů a zbytek lidí… domluvili jsme se, že se vrátí po západu. Slunce zašlo před deseti minutami.“

„Máte s ním rádiové spojení?“

„Ztratil jsem je před hodinou.“

„Gaarbe! Proč jste mě okamžitě neuvědomil?!“

„Rohan říkal, že spojení na nějaký čas ustane, protože se spustí do jednoho z těch hlubokých kaňonů. Jejich svahy jsou zarostlé tím kovovým svinstvem, které odráží signály tak, že se prakticky nedají vůbec zachytit…“

„Okamžitě mně oznamte, až se Rohan vrátí… to si zodpoví… tak můžeme snadno ztratit všechny…“

Astrogátor ještě mluvil, když jej přerušil Gaarbův výkřik:

„Už jedou, astrogátore! Vidím světla, jedou nahoru po svahu, to je Rohan… jeden — dva — je to jen jeden stroj… hned se všechno dozvím…“

„Čekám.“

Gaarb viděl světla reflektorů, houpající se nízko nad zemí. Chvílemi zasvítila do tábora a opět mizela v terénních vlnách. Gaarb uchopil opodál ležící raketovou pistoli a dvakrát vystřelil vzhůru. Účinek byl okamžitý — všichni spáči vyskočili, současně stroj vytočil zatáčku, telegrafista bdící v centrále otevřel průchod v silové stěně a po pruhu vyznačeném modrými světly se valilo prachem pokryté vozidlo, mířící k superhelikoptéře. Ke svému zděšení poznal Gaarb malé průzkumné obojživelné vozidlo pro tři osoby. Ve světle namířených reflektorů vyběhl spolu s ostatními jedoucími stroji vstříc. Ještě než se vůz zastavil, s vyskočil z něj člověk v potrhané kombinéze, s tváří tak umazanou blátem a krví, že ho nepoznal, dokud se neozval.

„Gaarbe,“ zasténal onen muž, uchopil ho za ramena a nohy se pod ním podlomily. Ostatní přiskočili, podepřeli ho a volali:

„Co se stalo? Kde jsou ostatní…?“

„Ne — jsou — už — ostatní… nikdo…,“ zašeptal Rohan a vyčerpaně jim klesl do náruče.

Kolem půlnoci se lékařům podařilo přivést ho k vědomí. Ležel v kyslíkovém stanu pod hliníkovou střechou a vyprávěl to, co za půl hodiny telegrafoval Gaarb Nepřemožitelnému.

ROHANOVA SKUPINA

Kolona, kterou vedl Rohan, se skládala ze dvou velkých energobotů, čtyř terénních vozidel s housenkovými pásy a malého obojživelného vozu, v němž jel Rohan s řidičem Jargem a bocmanem Ternerem. Postupovali v pořadí určeném předpisy operace třetího stupně. Jako první se valil neobsazený energobot, za ním jel Rohanův průzkumný obojživelník, pak čtyři vozy, každý se dvěma muži, a kolonu uzavíral druhý energobot; oba chránily celou skupinu silovým polem.