Nepřemožitelný

Kromě systému ovládajícího tyto pohyby každý krystalek obsahoval ještě druhý systém spojení, či spíše jeho fragment — zřejmě tvořil část nějakého většího celku. Tento nadřazený celek, vznikající pravděpodobné teprve spojením ohromného množství prvků, byl vlastním hnacím motorem činnosti mraku. Tu však končily vědomosti vědců. Nevěděli, jak vlastně vyroste takový nadřazený systém, záhadou zůstal zejména problém jeho ‚inteligence‘. Kronotos připouštěl, že se do jednoho celku spojí tím víc krystalků, čím obtížnější je úkol, se kterým se setkají. Znělo to dosti přesvědčivě, ale ani kybernetikové, ani odborníci v teorii informace neznali žádnou ekvivalentní konstrukci ‚libovolně se rozrůstajícího mozku‘, který své rozměry přizpůsobuje velikosti záměrů.

Část Rohanovy kořisti byla poškozená. Jiná část však vykazovala typické reakce. Osamělý krystalek mohl poletovat, vznášet se téměř nehybně, klesat, blížit se zdroji podnětů nebo se od něj vzdalovat, kromě toho byl naprosto nebojácný, nevydával ani při ohrožení (a ničit se je pokoušeli vědci chemickými prostředky, žárem, silovými poli i zářením) žádný druh energie. Bylo jej možno zničit stejně jako nejkřehčího pozemského broučka — pouze s tím rozdílem, že krystalicko-kovový pancíř se nedal tak lehce rozmáčknout. Zato spojen v poměrně malý agregát začal ‚hmyz‘ vystavěný účinkům magnetického pole vytvářet pole vlastní, které tyto účinky rušilo; při zahřátí se snažil zbavit tepla infračerveným zářením. Experimenty nemohly pokračovat, protože vědci měli k dispozici jen hrst krystalků.

Na astrogátorovy otázky odpovídal jménem ‚hlavních‘ Kronotos. Vědci žádali čas pro další výzkumy — především však toužili získat větší množství krystalků. Navrhovali tedy, aby byla do kaňonu vyslána expedice, která by pátrala po zmizelých a zároveň by mohla dodat přinejmenším několik desítek tisíc kusů pseudohmyzu.

Horpach s tím souhlasil. Prohlásil však, že už nesmí riskovat životy lidí. Rozhodl se poslat do kaňonu stroj, který se dosud nezúčastnil žádné akce. Bylo to osmdesátitunové samohybné vozidlo speciálního určení, obvykle používané jen v podmínkách vysoké radioaktivity, obrovských tlaků a teplot. Tento stroj, nazývaný neoficiálně Kyklop, se nalézal až na dně korábu. Většinou nebyl používán na povrchu planet, a popravdě řečeno, Nepřemožitelný svého Kyklopa dosud nikdy nepoužil. Situace, které vyžadovaly tuto krajnost, se daly spočítat na prstech jedné ruky — a to se týkalo celé létající tonáže Báze. Poslat pro něco Kyklopa znamenalo v palubní hantýrce totéž jako dát úkol samotnému ďáblu. O porážce některého Kyklopa dosud nikdo neslyšel.

Stroj, vyzvednutý jeřáby, byl postaven na rampu, kde se jím začali zabývat technici a programátoři. Kromě obvyklého systému emitorů vytvářejících silové pole byl vybaven kulovým emitorem antihmoty, mohl tedy vrhat antiprotony v libovolném směru nebo ve všech směrech současně. Trysky zabudované do pancéřového břicha umožňovaly Kyklopovi díky interferenci silových polí vznášet se několik metrů nad zemí, nebyl tedy závislý ani na terénu ani na kolech či housenkových pásech. Pancéřová přední část šla otevřít a vzniklým otvorem mohl Kyklop vysunout inhaustor — teleskopickou ‚ruku‘, která mohla vrtat v terénu, sbírat zvenčí vzorky minerálů a vykonávat další práce. Kyklop byl sice opatřen silnou radiostanicí a televizním vysílačem, mohl však také díky elektronickému mozku, který jej řídil, jednat naprosto samostatně. Technici z operační skupiny inženýra Petersena zavedli do mozku Kyklopa příslušně přizpůsobený program: astrogátor totiž počítal s tím, že uvnitř kaňonu ztratí se strojem spojení.

Program zahrnoval pátrání po zmizelých, které měl Kyklop zavést do svého nitra tak, že by nejprve překryl sebe i je druhou, vnější clonou a teprve pod její ochranou by otevřel průchod ve vnitřním silovém poli chránícím jeho trup. Kromě toho měl přivézt větší množství těch krystalků, které na něj zaútočí. Emitor antihmoty měl užít pouze v krajním případě, kdyby ochrannému silovému poli hrozilo zničení. Anihilační reakce totiž nutně způsobuje radioaktivní zamoření terénu, které by mohlo ohrozit životy lidí zdržujících se možná nedaleko místa boje.

Na délku měřil Kyklop osm metrů, byl také příslušně ‚ramenatý‘ — trup měl v průměru přes čtyři metry. Kdyby nemohl projít nějakou skalní rozsedlinou, mohl ji rozšířit buď ‚ocelovou rukou‘, nebo mohl rozdrtit skály silovým polem. Ani vypnutí pole ho však nemohlo ohrozit, poněvadž jeho vlastní keramicko-vanadový pancíř byl tvrdý jak diamant.

Uvnitř Kyklopa umístili automat, který se měl starat o nalezené. Rovněž tam pro ně připravili lůžka. Po poslední kontrole všech přístrojů se pancéřový trup sesunul nečekaně lehce po prázdné rampě, zdánlivě nadnášen neviditelnou silou — vůbec totiž nezvedal prach, ani při nejrychlejším pohybu — minul průchod v silové cloně Nepřemožitelného, vyznačený modravými světly, a rychle zmizel z očí lidem shromážděným pod zádí.