Studie v šarlatové

Zpočátku postihovala tato neurčitá a strašlivá moc jenom ty vzpurné, kteří se sice stali členy mormonské církve, ale později v ní bud chtěli provést nějaké změny, nebo z ní chtěli vystoupit. Brzo však její chapadla začala sahat mnohem dál. Byl nedostatek dospělých žen a polygamie bez ženského obyvatelstva by se stala planou doktrínou. Začaly se šířit podivné pověsti — mluvily o zavražděných přistěhovalcích a o vypleněných táborech v místech, kde se Indiáni nikdy ani neukázali. V harémech starších církve se objevovaly nové ženy — ženy, které chřadly a plakaly a na jejichž tvářích navždy utkvěl výraz hrůzy. Pocestní, které v horách zastihla noc, vyprávěli o tlupách ozbrojených, maskovaných mužů, které se kradmo a bezhlesně mihly kolem nich tmou. Tyto řeči a pověsti se ukázaly být pravdivé. Čím dál tím častěji se mluvilo o „Tlupě Danitů“ nebo o „Andělech pomsty“. Lidé na osamělých farmách Západu se začínali bát.

Znalost názvu této organizace, jejíž činnost byla tak děsivá, nijak nezmenšila hrůzu z ní, naopak ještě ji zvětšila. Nikdo nevěděl, kdo je členem této nemilosrdné společnosti. Jména pachatelů těch krvavých a násilných činů, spáchaných jménem náboženství, byla přísně udržována v tajnosti. Přítel, kterému jste se svěřili se svými pochybnostmi o prorokovi a o jeho poslání, byl možná jedním z těch, kteří přijdou v noci, aby vymáhali strašlivé zadostiučinění. Proto každý se bál svého souseda a nikdo nemluvil o věcech, které mu nejvíce ležely na srdci.

Když se jednoho krásného rána John Ferrier právě chtěl vydat na obhlídku svých pšeničných polí, zaslechl cvaknutí petlice, a když vyhlédl oknem, uviděl, že po stezce vedoucí k domu přichází mohutný, ryšavý muž prostředního věku. Srdce se mu leknutím zastavilo. Nebyl to nikdo jiný než sám veliký Brigham Young. Ferrier celý rozechvělý — věděl, že taková návštěva neznamená nic dobrého — běžel ke dveřím, aby přivítal hlavu mormonů. Ten však odpověděl na pozdrav chladně a s přísnou tváří šel za Ferrierem do obývacího pokoje.

Když si sedl, zadíval se pronikavě na farmáře zpod světlého obočí a řekl: „Bratře Ferriere, pravověrní ti byli dobrými přáteli. Ujali jsme se tě, když jsi na poušti umíral hladem, dělili jsme se s tebou o své zásoby potravin, dovedli jsme tě šťastně do Údolí vyvolených, dali jsme ti slušný kus půdy a dovolili jsme ti bohatnout pod naší ochranou. Není to tak?“

„Je to tak,“ odpověděl John Ferrier.

„Za to za všechno jsme chtěli jen jedno: abys přijal pravou víru a aby ses v každém ohledu přizpůsobil jejím zvyklostem. To jsi slíbil. Jestliže však veřejně mínění má pravdu, svůj slib jsi nikdy nedodržel.“

„A v čem jsem ho nedodržel?“ bránil se Ferrier. „Copak jsem nepřispíval na společný fond? Copak jsem nechodil do chrámu? Copak jsem —“

„Kde jsou tvé ženy?“ zeptal se Young a rozhlédl se. „Zavolej je, abych je mohl pozdravit.“

„Je pravda, že jsem se neoženil,“ odpověděl Ferrier. „Ale žen bylo málo a bylo tu mnoho mužů, kteří na ně měli jistě větší nárok než já. Nejsem osamělý, mám dceru, která se o mne ve všem všudy stará.“

„Právě o této dceři jsem s tebou chtěl mluvit,“ řekl Brigham Young. „Dospěla a stala se nejkrásnějším květem Utahu a mnoho těch, kteří mají bohatství a vysoké postavení v této zemi, v ní našlo zalíbení.“

John Ferrier v duchu zaúpěl.

„Šíří se pověsti, kterým se mi ani věřit nechce — zasnoubila se prý s nějakým pohanem. To jsou jistě jen klepy. Jak zní třinácté nařízení v zákoníku svatého Josepha Smithe?Ať každá dívka pravé víry se provdá za jednoho z vyvolených, neboť sňatkem s pohanem by se dopustila těžkého hříchu.’ Proto je nemožné, abys ty, který vyznáváš naše svaté náboženství, dovolil dceři, aby porušila jeho přikázání.“

John Ferrier neodpověděl, jen si neklidně pohrával s jezdeckým bičíkem.

„Na tomto jediném bodu bude vyzkoušena celá tvá víra — tak rozhodla Svatá rada čtyř. Děvče je mladé a my nechceme, aby se vdala, až zešediví, a také jí nechceme odepřít možnost vybrat si. My starší církve máme mnoho jalovic[3], ale musíme se postarat, aby je měli také naši synové. Stangerson má syna a Drebber má syna, a oba by rádi uvedli tvou dceru do svého domu. Ať si mezi nimi vybere. Jsou mladí a bohatí a pravé víry. Co tomu říkáš?“

Ferrier svraštil čelo a chvíli mlčel.

„Dopřejte nám čas,“ řekl konečně. „Má dcera je na vdavky ještě příliš mladá.“

„Má měsíc na rozmyšlenou,“ řekl Young a vstal. „Na konci této lhůty musí dát odpověď.“

Když procházel dveřmi, otočil se. V obličeji byl rudý a oči mu planuly.

„Bylo by pro tebe lépe, Johne Ferriere,“ řekl přísně, „kdybyste ty i ona teď leželi v horách Sierry Blanky jako vybělené kostry, než kdybyste se svou slabou vůlí vzepřeli rozkazům Svaté rady čtyř.“

Ještě zahrozil rukou a odešel. Ferrier slyšel, jak pod jeho těžkými kroky skřípe štěrk na stezce.

Zůstal sedět s lokty opřenými o kolena a přemýšlel, jak to má říci své dceři. Vtom se jeho ruky dotkla jemná ručka. Vzhlédl — vedle něho stála Lucie. Jediný pohled na její bledou, zděšenou tvář mu vyzradil, že slyšela všechno.