Studie v šarlatové

Mladý Jefferson Hope jel dál se svými druhy zasmušile a mlčky. Hledal s nimi v horách Nevady stříbro a teď se vracel do Salt Lake City. Doufal, že tu sežene dost peněz, aby mohl začít těžit z žil, které objevili. Byl do toho podniku stejně žhavý jako všichni ostatní, dokud tato nenadálá příhoda neobrátila jeho myšlenky jiným směrem. Obraz mladé, prosté a tak krásné dívky hluboce vzrušil jeho výbušné, nezkrocené srdce. Když mu zmizela z očí, uvědomil si, že v jeho životě nastal obrat a že ani spekulace se stříbrnými doly, ani nic jiného není tak důležité jako to, aby si získal lásku tohoto děvčete. Láska, která se probudila v jeho srdci, nebyla náhlý, proměnlivý rozmar chlapce, byla to spíš prudká, nezkrotná vášeň muže silné vůle a panovačné povahy. Byl zvyklý mít úspěch ve všem, co podnikal. Rozhodl se, že vynaloží všechno úsilí a všechnu svou houževnatost, aby měl úspěch i v této věci.

Ještě téhož dne večer navštívil Johna Ferriera a od té chvíle byl na farmě častým hostem. John, odkázaný na pobyt v údolí a cele zaujatý svou prácí, neměl za posledních dvanáct let příležitost dozvědět se, co se děje ve světě. To všechno mu teď pověděl Jefferson Hope, a to takovým způsobem, že jeho vyprávění upoutalo nejen otce, ale i Lucii. Byl v Kalifornii průkopníkem a dovedl vyprávět mnoho podivných historek o lidech, kteří v těch divokých, šťastných dobách nabyli jmění, a zase jej pozbyli. Byl také zvědem, lovcem kožešin, zlatokopem a pastevcem. Jefferson Hope byl všude, kde bylo možno zažít nějaké dobrodružství. Starý farmář si Jeffersona brzo oblíbil a nepřestával vychvalovat jeho dobré vlastnosti. Lucie na to nikdy nic neřekla, ale její zardělé tváře a štěstím zářící oči jasně prozrazovaly, že se do Jeffersona zamilovala. Její otce si toho možná nevšiml, ale mladému muži to neušlo.

Jednoho letního večera přiklusal po silnici a zastavil u branky. Lucie přišla ke dveřím, aby ho přivítala. Přehodil uzdu přes plot a šel k dívce po stezce, která vedla od branky k domu.

„Odjíždím, Lucie,“ řekl. Vzal ji za obě ruce a něžně se jí zadíval do očí. „Nepřišel jsem vás požádat, abyste teď šla se mnou. Budete k tomu ochotna, až se vrátím?“

„A kdy to bude?“ zeptala se. Zasmála se a tváře jí zčervenaly.

„Nejpozději za dva měsíce. Přijdu si pro tebe, miláčku. Nikdo nám v tom nemůže bránit.“

„A co otec?“

„Dal souhlas s výhradou, že ty doly budou vynášet. Nebojím se, že by nevynášely.“

„Jestli jste se vy dva s otcem dohodli, pak já už do toho nemám co mluvit,“ zašeptala a přitiskla tvář k jeho široké hrudi.

„Díky bohu!“ mladík se sehnul a políbil ji. „To je tedy vyřízeno.

Čím déle zůstanu, tím těžší mi bude odejít. Čekají na mě v kaňonu. Sbohem, miláčku, sbohem. Za dva měsíce mě zase uvidíš.“

Odtrhl se od ní, vyskočil na koně a pobídl ho k prudkému cvalu. Ani jednou se neohlédl, jako by se bál, že by zakolísal ve svém rozhodnutí, kdyby jediným pohledem zavadil o to, co opouští. Stála u branky a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí. Potom se vrátila do domu — nejšťastnější dívka v celém Utahu.

III John Ferrier hovoří s prorokem

Od odjezdu Jeffersona Hopa a jeho kamarádů ze Salt Lake City uplynuly tři týdny. Johna Ferriera zabolelo srdce pokaždé, když pomyslel na to, že mladý muž se brzo vrátí a on že ztratí svou adoptovanou dceru. Ale její štěstím rozzářená tvář ho smířila s osudem líp, než by to dokázalo jakékoliv přesvědčování. Už dávno se pevně rozhodl, že nikdy nedovolí, aby se jeho dcera provdala za mormona. Takové manželství v jeho očích nebylo manželstvím, ale hanbou a zneuctěním, Ať si myslel cokoliv o mormonském učení, v tomto bodu byl neústupný. Nesměl se však o tom zmínit ani slovem, protože vyslovit takový kacířský názor bylo v Zemi svatých v té době nebezpečné.

Ano, nebezpečné — tak nebezpečné, že i ti nejsvětější se odvažovali vyslovovat své náboženské názory jenom šeptem a se zatajeným dechem, protože se báli, že by některé jejich slovo mohlo být chybně vyloženo a že by na ně okamžitě dopadl trest. Oběti pronásledování se teď změnily v pronásledovatele, a to v pronásledovatele nejhoršího druhu. Ani sevillská inkvizice, ani německý fémový soud, ani tajné italské společnosti nedovedly uvést do pohybu strašlivější mašinérii, než byla ta, která vrhala stín na území celého Utahu.

Neviditelnost této organizace a tajemství, v něž byla zahalena, zdvojnásobovaly hrůzu, kterou kolem sebe šířila. Zdálo se, že je vševědoucí a všemohoucí, a přece ji nikdo ani neviděl, ani neslyšel. Člověk. který se vyslovil proti církvi, zmizel a nikdo nevěděl, kam odešel nebo co se s ním stalo. Jeho žena a děti čekaly doma, ale otec se nikdy nevrátil, aby jim vyprávěl, jak s ním zacházeli jeho tajní soudci. Neprozřetelně pronesené slovo nebo neuvážený čin měly za následek smrt, a přece nikdo nevěděl, jakého druhu je ta strašlivá moc, která jim vládla. Není divu, že lidé se třásli strachem a že ani uprostřed pustiny se neodvažovali vyslovit třeba jen šeptem pochybnosti, které je tížily.