Studie v šarlatové

Křik těch odporných ptáků probudil oba spáče. Udiveně se rozhlíželi kolem. Muž se namáhavě postavil na nohy a zadíval se na pláň, která, než ho přemohl spánek, byla tak pustá a přes kterou teď táhlo obrovské množství lidí a zvířat. Díval se užasle, jako by nevěřil vlastním očím, potom si přejel kostnatou rukou čelo.

„Tomu se říká delirium,“ zamručel. Dítě stálo vedle něho, drželo se šosu jeho kabátu a neříkalo nic, jen se rozhlíželo udivenýma, tázavýma dětskýma očima.

Zachránci brzo přesvědčili oba ztroskotance, že nejsou přeludem. Jeden z nich si posadil holčičku na ramena a dva vedli jejího vyzáblého společníka k vozům.

„Jmenuju se John Ferrier,“ vysvětloval muž, „ze skupiny jedenadvaceti lidí jsme jediní zůstali naživu. Všichni ostatní zemřeli žízní a hladem tam dole na jihu.“

„To je vaše dítě?“ zeptal se někdo.

„Teď je moje,“ vykřikl vzdorně muž, „je moje, protože jsem ji zachránil. Nikdo mi ji nesmí vzít. Ode dneška se jmenuje Lucie Ferrierová. A kdo jste vy?“ Muž se zvědavě zadíval na své urostlé, osmahlé zachránce. „Vidím, že vás je strašně moc.“

„Je nás na deset tisíc,“ odpověděl jeden z mladých mužů. „Jsme pronásledované dítky boží, které si vyvolil anděl Merona.“

„Jakživ jsem o něm neslyšel,“ řekl pocestný. „Zdá se, že si vás vyvolil hodně.“

„Nevtipkujte o tom, co je posvátné,“ řekl přísně mladý muž. „Patříme k těm, kteří věří ve svatá přikázání, napsaná egyptským písmem na deskách z tepaného zlata, jež byly vloženy do rukou svatého Josepha Smithe v Palmyře. Přišli jsme z Nauvoo ve státě Illinois, kde jsme založili svůj chrám. Hledáme útočiště před násilníky a neznabohy, i kdyby bylo uprostřed pouště.“

Jméno Nauvoo byle zřejmě Johnu Ferrierovi povědomé.

„Ach tak,“ řekl, „vy jste mormoni.“

„Jsme,“ odpověděli jakoby jedním hlasem.

„A kam jdete?“

„Nevíme. Ruka boží nás vede v osobě našeho proroka. Musíte před něho předstoupit. On rozhodne, co se s vámi má stát.“

Za tohoto rozhovoru sestoupili k úpatí pahorku. Zde je obklopil dav poutníků — bledé, pokorně vyhlížející ženy, zdravé, smějící se děti a starostlivě, vážně se tvářící muži. Ozvaly se výkřiky údivu a soucitu, když tito lidé zjistili, že jedním ze zachráněných je dítě a druhým hladem klesající muž. Ti, kteří zachráněné vedli, se však nezastavili. Šli dál, provázeni velkým davem mormonů, až k vozu, který byl nápadný svou velikostí, okázalostí a vybavením. Bylo do něho zapraženo šest koní, kdežto ostatní vozy táhli dva, nejvýš čtyři koně. Vedle vozky seděl muž, kterému jistě nebylo víc než třicet, ale, na první pohled bylo vidět, že ten energický člověk je vůdce. Četl knihu v hnědé vazbě, ale když se dav přiblížil, odložil ji a pozorně naslouchal hlášení těch, kteří přivedli muže s dítětem. Potom se obrátil k oběma ztroskotancům.

„Nemůžeme vás vzít s sebou, ledaže byste přistoupili k naší víre,“ řekl kazatelsky. „Nebudeme trpět, vlky ve svém ovčinci. Raději ať vaše kosti zbělejí v této pustině, než abyste se stali zárodkem hniloby, který časem zkazí celý plod. Jste ochotni přijmout naše podmínky?“

„Myslím, že půjdu s vámi za jakýchkoliv podmínek,“ řekl Ferrier s nadšením, nad nímž se vážní starší církve nemohli zdržet úsměvu. Jedině vůdce si zachoval přísný, důstojný výraz.

„Postarej se o něho, bratře Stangersone,“ nařizoval. „Dej mu najíst a napít a dítěti také. Budeš ho též učit naší svaté víre. Už jsme se zdrželi dost dlouho. Kupředu! Vzhůru, vzhůru na Sión!“

„Vzhůru, vzhůru na Sión!“ vykřikl hlouček mormonů a ta slova se šířila jako vlna po celé karavaně, nesla se od úst k ústům a zanikla v dálce jako temné mručení. Zapráskaly biče, zaskřípala kola, velký vůz se rozjel a za chvíli už za ním byla zase v pohybu celá karavana. Starší církve, jehož péči byli svěřeni ti dva ubožáci bez domova, je odvedl ke svému vozu, kde už na ně čekalo jídlo.

„Zůstanete tady,“ řekl. „Za několik dní se vzpamatujete z únavy. Nesmíte ale zapomenout, že od nynějška jste navždy členy naší církve. Řekl to Brigham Young a ten promluvil hlasem Josepha Smithe, to jest hlasem božím.“

II Květ Utahu

Nebudeme zde líčit útrapy a strádání, jaké museli snášet mormonští přistěhovalci, než došli k cíli. Od břehů Mississippi k západním svahům Skalistých hor si razili cestu s vytrvalostí, jaká nemá v dějinách obdoby. Divochy i dravá zvířata, hlad, žízeň, únavu, nemoc, všechny překážky, které jim příroda postavila do cesty — to všechno překonali s anglosaskou houževnatostí. A přece dlouhá cesta a prožité hrůzy otřásly odvahou i těch nejstatečnějších. Mezi mormony nebylo jediného, kdo by nepadl na kolena, aby se vroucně pomodlil, když uviděli široké údolí Utahu, zalité slunečním světlem, a když se dozvěděli z úst svého vůdce, že toto je zaslíbená země a že tato panenská půda je navždy jejich.