Studie v šarlatové

Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem neměl ani kdy uvědomit si, co se vlastně stalo. Živě se však pamatuji na Holmesův vítězoslavný výraz, na jeho hlas, na užaslou, zuřivou tvář kočího, když se díval na lesklá pouta, která se objevila na jeho zápěstích jakoby kouzlem. Chvilku jsme všichni stáli jako sochy. Pak se ten člověk za hrozného, vzteklého řevu vyrval Holmesovi z rukou, vrhl se k oknu a vyskočil na ně. Dřevěný rám a sklo se roztříštilo, ale než mohl z okna vyskočit, Gregson, Lestrade a Holmes se na něho vrhli jako lovečtí psi. Vtáhli ho zpět do pokoje a pak začal strašlivý zápas. Ten člověk byl tak silný a tak zuřivý, že jsme si s ním nevěděli rady. Měl sílu, jakou mívají epileptici, když dostanou záchvat. Obličej a ruce si strašlivě pořezal sklem, když chtěl vyskočit z okna, avšak ztráta krve nijak nezmenšila jeho sílu. Teprve když se Lestradovi podařilo vsunout mu ruku za nákrčník a napolo ho uškrtit, pochopil, že jeho zoufalé pokusy uniknout jsou marné. Ale ani pak jsme se necítili bezpečni, dokud jsme mu nespoutali také nohy. Byli jsme z toho zápasu celí zchvácení.

„Dole stojí jeho drožka,“ řekl Sherlock Holmes. „Můžete ho v ní odvézt do Scotland Yardu. A teď, pánové,“ pokračoval, „naše malá záhada je rozluštěna. Už se mne můžete ptát, na co chcete. Nemusíte se bát, že vám na vaše otázky neodpovím.“

Část II Země svatých

I Na Velké solné pláni

Ve střední části severoamerické pevniny leží vyprahlá, odpuzující poušť, která po mnoho let byla hradbou proti postupu civilizace. Od Sierry Nevady k Nebrasce a od řeky Yellowstone na severu k řece Colorado na jihu se rozprostírá země smutku a ticha. Příroda ovšem nedala celému tomuto kraji jednotvárný vzhled. Vytvořila zde i vysoké, sněhem pokryté hory a temná, ponurá údolí. Jsou tu rychle tekoucí řeky, které se řítí rozeklanými kaňony. Jsou tu obrovské pláně, které se v zimě bělají sněhem a v létě jsou pokryty šedým solným prachem. Všechno je tu jakoby bez života, nehostinné, chudé.

Tato země zoufalství není obydlena. Někdy tudy přejde tlupa Indiánů z kmene Pániů nebo z kmene Černonožců, která putuje k novým lovištím, ale i ti nejstatečnější ze statečných jsou rádi, když mají tu hrůznou pláň za zády a když se znovu octnou na svých prériích. Křovím se plíží kojot, ve vzduchu těžce mává křídly luňák a temnými roklemi se kolébá neohrabaný medvěd grizzly a hledá si mezi skalami potravu. To jsou jediní obyvatelé této pustiny.

Na celém světě není nic smutnějšího než pohled, který se před vámi otevře, když stanete na severním úbočí Sierry Blanky. Kam oko dohlédne, leží velká, plochá rovina, pokrytá solným prachem a skupinami zakrslých, věčně zelených dubů. Po nejzazším okraji obzoru se táhne dlouhý řetěz horských vrcholů, pokrytých sněhem. Na tomto obrovském kusu země není ani známky života, ani stopy po něčem, co by život připomínalo. Po ocelově modrém nebi nepřeletí pták, na mrtvé, šedé zemi se nic nepohne. A hlavně: je tu absolutní ticho. Naslouchej, jak chceš, v celé té obrovské pustině nezachytíš ani stín zvuku. Nic než ticho — úplné, zdrcující ticho.

Řekli jsme, že na té velké pláni není ani stopy po něčem, co připomíná život. Není to tak docela pravda. Když se díváte ze Sierry Blanky dolů, vidíte, jak se přes poušť vine stezka a jak se ztrácí v dálce. Je vyježděná koly vozů a vyšlapaná nohama mnoha odvážlivců. Jsou po ní roztroušeny bílé předměty, které se v slunci lesknou a odrážejí se od šedé vrstvy soli. Pojďte blíž a prohlédněte si je! Jsou to kosti. Některé jsou velké a hrubé, jiné menší a jemnější. Ty první patřily zvířatům, ty druhé lidem. Patnáct set mil je dlouhá ta příšerná karavanní cesta. Můžete ji sledovat podle pozůstatků těch, kteří na ní padli.

4. května 1847 tu na malém pahorku stál a rozhlížel se po kraji jediný pocestný. Podle vzhledu to mohl být sám tvůrce nebo démon těch končin. Těžko povědět, zda byl blíž čtyřicítce nebo šedesátce. Jeho tváře byly propadlé a vyzáblé, vyvstávající kosti obličeje byly potaženy napjatou, hnědou, pergamenu podobnou kůží. Jeho dlouhé hnědé vlasy a brada byly bíle prokvetlé. V zapadlých očích toho člověka byl nepřirozený lesk a na jeho ruce, která svírala ručnici, bylo sotva víc masa než na ruce kostry. Aby se udržel na nohou, opíral se o svou zbraň, a přece jeho vysoká, mohutná postava svědčila o jeho houževnaté, silné tělesné soustavě. Avšak vyzáblá tvář a oděv, který na něm volně visel, prozrazovaly, proč má ten stařecký, zchátralý vzhled. Ten člověk umíral — umíral hladem a žízní.

S největší námahou prošel roklí a pak vystoupil na malý pahorek doufaje, že někde uvidí vodu. Před ním ležela Velká solná pláň a v dálce pásmo pustých hor. Nikde nebylo ani stopy po rostlině nebo po stromu, které by byly znamením, že je tu vláha. Na velké široširé pláni nebylo ani jiskřičky naděje. Neklidnýma, pátravýma očima pohlédl k severu, k východu, k západu — a uvědomil si, že jeho putování skončilo a že tady, na tom holém skalisku, zemře.