Studie v šarlatové

Co na tom, jestli umřu teď tady nebo za dvacet let v posteli, řekl si pro sebe, když si sedal do stínu balvanu.

Než se usadil, položil na zem ručnici, která mu teď nebyla nic platná, a z ramen složil velký ranec, ovinutý šedou šálou. Ranec byl pro toho vysíleného člověka asi příliš těžký, protože když ho chtěl položit, neudržel ho, a ranec dopadl prudce na zem. Hned nato se ozval naříkavý výkřik a z rance se vynořila poděšená tvářička se zářícíma hnědýma očima a dvě umazané pěstičky.

„Udělal jsi mi bolest,“ řekl vyčítavě dětský hlas.

„Opravdu? To jsem nechtěl,“ odpověděl kajícně muž.

Rozvinul šedou šálu a vyprostil z ní hezké, asi pětileté děvčátko. Hezounké botičky a pěkné růžové šaty s malou plátěnou zástěrkou svědčily o tom, že dítě mělo pečlivou matku. Děvčátko bylo bledé a vyčerpané, ale oblé paže a nohy byly důkazem, že netrpělo tolik hladem jako jeho společník.

„Ještě to bolí?“ zeptal se starostlivě, protože děvčátko si pořád ještě mnulo týl, pokrytý rozcuchanými zlatými kadeřemi.

..Dej mi semhle pusu a přestane to bolet,“ řeklo dítě velice vážně a ukázalo, kam se uhodilo. „Maminka to vždycky tak dělala. Kde je maminka?“

„Maminka odešla. Myslím, že ji brzo uvidíš.“

„Odešla!“ řeklo děvčátko. „To je divné, že mi nedala sbohem. Dávala mi skoro vždycky sbohem, když šla třeba jenom k tetě na čaj, a teď už je pryč tři dny. Je tu hrozně sucho, viď? Není tu někde voda nebo něco k jídlu?“

„Ne, nic tu není, miláčku. Musíš být ještě chvíli trpělivá a potom bude všechno v pořádku. Opři si o mě hlavičku, tak, a hned ti bude líp. Těžko se mluví, když jsou rty okoralé, myslím ale, že bude nejlíp, když ti povím, jak to s námi je. Co to máš?“

„Něco hezkého, něco hezkého!“ křičelo nadšeně děvčátko a ukázalo dva třpytivé kousky slídy. „Až se vrátíme domů, dám je bratříčkovi Bobovi.“

„Brzo uvidíš ještě hezčí věci,“ řekl muž. „Jenom chvíli počkej. Chtěl jsem ti ale říci — pamatuješ se, jak jsme odešli od řeky?“

„Ó ano.“

„Víš, počítali jsme, že brzo přijdeme k jiné řece. Ale buď jsme měli špatné kompasy, nebo mapa nebyla dobrá, zkrátka řeka se neobjevila. Došla nám voda. Zbyla nám jí jen kapka pro takové, jako jsi ty a — a —“

„A ty ses nemohl umýt.“ přerušilo ho děvčátko velice vážně a zadívalo se na jeho ušpiněný obličej.

„Ne, ani napít. A pan Bender, ten odešel první, potom Indián Pete a potom paní McGregorová a Johny Hones a potom, miláčku, tvá maminka.“

„Tak maminka taky umřela!“ vykřiklo děvčátko, zakrylo si obličej zástěrkou a rozplakalo se.

„Ano, všichni odešli kromě tebe a mne. Napadlo mě, že bychom tady snad mohli najít vodu, tak jsem si tě hodil na rameno a šli jsme. Vodu jsme ale nenašli. Myslím, že teď už nemáme vůbec žádnou naději.“

„Chceš tím říci, že taky umřeme?“ zeptalo se dítě, přestalo plakat a zvedlo uslzenou tvář.

„Něco takového.“

„Proč jsi to neřekl hned?“ zasmála se radostně. „Zbytečně jsi mě polekal. Přece až umřeme, budeme zase s maminkou.“

„Ano, ty ano, miláčku.“

„A ty taky. Řeknu jí, jak strašně hodný jsi byl ke mně. Určitě na nás bude čekat u nebeské brány s velkým džbánem vody a s hromadou horkých pohankových placek. Na obou stranách budou pomazány máslem, my to tak máme s Bobem rádi. Kdy už to bude?“

„Nevím — dost brzo.“

Muž se upřeně zadíval k severu. Na modré klenbě nebes se objevily tři malé tečky. Co chvíli se zvětšovaly, tak rychle se blížily. Brzo se ukázalo, že to jsou tři velcí hnědí ptáci. Zakroužili nad hlavami obou poutníků a potom si sedli na skálu nad nimi. Byli to luňáci, supi Západu. Jejich příchod byl poslem smrti.

„Kohouti a slepice,“ křičelo radostně děvčátko, ukazovalo na zlověstné ptáky a tleskáním se snažilo je přinutit, aby vzlétli. „Řekni, stvořil Pánbůh tenhle kraj?“

„Ovšem že ho stvořil,“ odpověděl muž, poněkud udiven neočekávanou otázkou.

„Pánbůh stvořil Illinois a Missouri,“ pokračovalo děvčátko. „Tenhle kraj musel určitě stvořit někdo jiný. Moc dobře to ale neudělal. Zapomněl na vodu a na stromy.“

„Co kdyby ses pomodlila? Co tomu říkáš?“ zeptal se nesměle muž.

„Ještě není večer,“ odpověděla.

„Na tom nezáleží. Není to sice docela podle předpisu, ale Jemu to určitě nebude vadit. Říkej některou z těch modliteb, které jsi odříkávala každý večer ve voze, když jsme jeli přes pláně.“

„A proč ty sám nějakou neříkáš?“ zeptalo se dítě a upřelo na muže udivený pohled.

„Všechny jsem zapomněl,“ odpověděl. „Nemodlil jsem se od té doby, co jsem sahal tak do poloviny téhle ručnice. Myslím, že nikdy není příliš pozdě. Ty se budeš modlit a já to budu říkat po tobě.“

„To si ale musíš kleknout a já taky,“ řeklo děvčátko a rozprostřelo na zem šálu, aby si neotlačili kolena. „Musíš sepnout ruce — takhle.“