Třetí planeta smrti

Jason strávil tyto informace, zatímco se pokoušel, méně úspěšně, o totéž s nerozžvýkatelnými kousky dušeného masa, které se přinutil spolknout. Jako nápoj sloužilo zkvašené mléko moropů, které chutnalo téměř tak odporně, jak zapáchalo. Jediný chod, o který přišel, bylo jídlo pro bojovníky, směs mléka a teplé krve, a byl tomu rád.

Jakmile Jason svou zvědavost ukojil, přišla řada na Oraiela — ten kladl nekonečný počet otázek. I při jídle musel Jason mumlat odpovědi, které si žonglér a jeho učeň ukládali do své paměti s obrovskou kapacitou. Nikdo je nerušil, a Jason nabyl dojmu, že je v bezpečí — aspoň prozatím. Bylo už pozdní odpoledne a Jason musel vymyslet způsob, jak uprchnout a vrátit se na loď. Počkal, až Oraielovi dojde dech, a pak se zeptal na několik podstatných věcí.

„Kolik mužů je v táboře?“

Žonglér ustavičně usrkával achadh, zkvašené mléko, a teď se začal pohupovat sem a tam. Něco zamumlal a rozpřáhl doširoka paže. „Jsou to synové supa,“ zanotoval. „Jejich počet zatemňuje planinu a pohled na ně rozsévá hrůzu…“

„Nechtěl jsem slyšet nic z historie kmenů, ale jedno aspoň přibližné číslo.“

„To vědí jenom bozi. Může jich být sto, může jich být milión.“

„Kolik je dvacet a dvacet?“ zkusil Jason.

„Takovými hloupostmi se nezatěžuji.“

„Hned mi napadlo, že asi neovládáš vyšší matematiku — jako počítat do sta a ostatní exotické výpočty.“

Jason přešel místnost a vyhlédl ven mezerou mezi šňůrami. Závan ledového vzduchu způsobil, že se rozslzel. Vysoké ledové mraky se hnaly bledě modrou oblohou a stíny se prodlužovaly.

„Pij,“ řekl Oraiel a pokynul koženou lahví s achadhem. „Jsi můj host a musíš, se napít.“

Ticho přerušovalo pouze skřípání písku, když stařena vyškrabovala hrnec. Učeň měl bradu položenou na hruď a zdálo se, že usnul.

„Napít se nikdy neodmítnu,“ prohlásil Jason, přešel místnost a uchopil láhev.

Když ji zvedl ke rtům, všiml si, že stařena rychle vzhlédla, než se opět sklonila nad svou práci. Za ním se něco nepatrně hnulo. Uskočil, kožená láhev, z níž pil, odlétla a klacek mu odřel ucho a praštil ho do ramene.

Překulil se po zemi, a aniž se ohlédl, kopnut dozadu a nohou zasáhl učně do žaludku. Mladík se složil a špičatá železná tyč mu vyklouzla z ochablých rukou.

Oraiel, najednou střízlivý, vytáhl zpod kožešin za sebou dlouhý obouruční meč a vrhl se na Jasona. Jasona sice před chvílí hrot tyče minul, ale držadlo mu ochromilo pravou paži, která mu teď visela ochable u boku. Levou ruku měl však v pořádku, vrhl se proti meči, dříve než mohl dopadnout, a sevřel rukou žonglérovi hrdlo, palec a ukazováček na tepně. Muž křečovitě kopal, pak se v bezvědomí zhroutil.

Jason nikdy nezapomínal na krytí z boku, nyní sledoval jedním okem stařenu, která vytáhla lesklý nůž s pilovitým ostřím — camach byl zbrojnicí skrytých zbraní — a vrhla se do útoku. Jason pustil žongléra a sekl ji po zápěstí, a nůž mu spadl k nohám.

Vše se odehrálo asi v deseti sekundách. Oraiel a jeho učeň leželi v bezvědomí jeden přes druhého v nedůstojné poloze, zatímco stařena vzlykala u ohně a držela si zápěstí.

„Pěkně děkuju za pohostinnost,“ řekl Jason a pokoušel se třením oživit zhmožděnou ruku. Když opět mohl pohybovat prsty, svázal ženu a dal jí roubík do úst, potom ostatním a srovnal je do úhledné řady na podlahu. Oraiel měl oči otevřené, z nichž vyzařovala neutuchající z᚝.

„Jak jste zaseli, tak sklízíte,“ prohlásil a sebral kožešiny. „To je další věc, kterou se můžete naučit nazpamě. Nikdo vám nemá za zlé, že jste se pokusili získat informace a současně odměnu. Ale byli jste trochu moc chamtiví. Vím, že toho teď litujete a že chcete, abych se spokojil s těmito kožešinami prožranými od molů a zamaskoval se jimi, zrovna tak jako s tímhle usmoleným kožešinovým kloboukem, který pamatuje lepší časy, a snad s jednou nebo dvěma zbraněmi.“

Oraiel zabručel a ústa ucpaná roubíkem se mu pokryla troškou pěny.

„To je řeč,“ podotkl Jason. Stáhl si klobouk do očí a zdvihl špičatou tyč, kterou zabalil do kousku kůže. „Ani ty ani ta stará nemáte dost zubů, abyste to zvládli, ale tvůj pomocník má docela pěkná kusadla. Může se prokousat koženým roubíkem a pak vám přehryzat řemínky na zápěstích. Ale to už budu daleko odtud. Buďte rádi, že nejsem jeden z vás, to už byste byli po smrti.“ Sebral koženou láhev s achadhem a hodil si ji přes rameno. „Tohle si vezmu na cestu.“

Nikdo nebyl v dohledu, když vystrčil hlavu z camachu, takže měl dost času, aby za sebou pevně zašněroval chlopeň. Pohlédl krátce na oblohu a pak se vydal mezi řady kupolí.

Se skloněnou hlavou se šoural táborem barbarů.

5

Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost.

Většina lidí byla zachumlaná proti ustavičné zimě a vypadala rozedraně a nevýrazně jako on — muži, ženy, mladí i staří. Jedině bojovníci se lišili oděvem a těm se mohl snadno vyhnout tím, že odbočoval mezi camachy, kdykoliv spatřil, že se někdo z nich blíží. Jim se vyhýbali i ostatní, takže si jeho počínání nikdo nevšiml.