Třetí planeta smrti

Po tlumeném výbuchu se okamžitě vytvořil velký oblak dýmu, který útočníky zahalil. Jason spustil tyč a ustoupil, když se kotouček oblaku vinul směrem k němu. Jen jeden morope projel šedivým dýmem, unášen setrvačností, ale pak upadl a zhroutil se se žuchnutím, které otřáslo zemí. Jeho jezdce to vymrštilo k Jasonovi — tomu se dokonce podařilo popolézt kousek blíž k němu, přičemž se mu tichou nenávistí pohybovaly čelisti, než se také zhroutil.

Když Jason nasál do chřípí trošku zředěného plynu, který se dostal až k němu, rychle se vzdálil. Uspávací plyn. Ten působí okamžitě a účinně na každého živočicha, který dýchá kyslík, vyvolává ochromení a bezvědomí po dobu asi pěti hodin, po nichž se zcela zotaví a nezůstane mu nic horšího než velice nepříjemný vedlejší účinek — krutá bolest hlavy.

Co se vlastně stalo? Loď určitě odlétla a nikdo jiný nebyl v dohledu. Únava zvítězila nad účinky povzbuzujících prostředků a Jasonovi se začaly myšlenky ztrácet jako v mlze. Několik sekund naslouchal bručivému dunění, než zdroj zvuku rozpoznal — raketový člun ze Rváče. Zamžoural do třeskutě jasné ranní oblohy a vysoko na ní spatřil kondenzační stopu, která jako bílá čára směřovala k němu a každou sekundu se zvětšovala. Člun vypadal zpočátku jako černá tečka, pak se zvětšil a nakonec připomínal válec dštící plameny, který přistál ve vzdálenosti necelých sta metrů. Uzávěr se vytočil a na zem se spustila Meta, ještě než se tlumiče vypořádaly s nárazem při přistávání.

„Jsi v pořádku?“ zvolala a běžela rychle k němu s ústím pistole pátrajícím po nepříteli na všech stranách.

„V životě mi nebylo líp,“ řekl a opřel se o tyč, aby neupadl. „Co vás zdrželo? Myslel jsem, že jste všichni odtáhli a na mě zapomněli.“

„Dobře víš, že bysme to neudělali.“ Při řeči mu přejela rukama po pažích a zádech, jako by pátrala, jestli nemá něco zlomeného — nebo aby se prostě ujistila, že je to skutečně on. „Nemohli jsme jim zabránit, aby tě odvlekli, ačkoliv jsme se o to pokusili. Některé z nich jsme zabili, ale ve stejném okamžiku zahájili na loď útok.“

Jason si dovedl živě představit, jaký urputný boj a odpor se skrýval za jejími strohými slovy. Určitě to bylo kruté.

„Pojď ke člunu,“ řekla a položila si jeho paži kolem ramenou, aby mohla nést část jeho váhy. Neprotestoval. „Museli být ukryti všude kolem a stále přicházely posily. Jsou to velmi dobří bojovníci a nežádají o milost, ani ji neočekávají. Kerk si brzy uvědomil, že by bitva nikdy neskončila a že bychom ti nepomohli, kdybychom tu zůstali. Kdyby se ti podařilo uprchnout — a Kerk nepochyboval, že se ti to podaří, pokud zůstaneš naživu — , neměl bys naději dostat se k lodi. Proto jsme pod rouškou protiútoků rozmístili několik skrytých dalekohledů a mikrofonů, a taky hezkou řádku pozemních min a dálkově ovládaných plynových bomb. Pak jsme odletěli a našli pro loď základnu někde v severních horách. U úpatí jsem se s člunem odpoutala a od té doby jsem tam čekala. Přiletěla jsem tak rychle, jak jsem mohla. Tak si nastup.“

„Načasovala jsi to velice dobře. Děkuji ti. Zvládnu to sám.“ Nezvládl to, ale nechtěl si to přiznat, namlouval si, že po žebříku vylezl a že mu nepomohlo mocné postrčení ženské pravice.

Překlopýtal člunem a klesl do gravitačního lehátka druhého pilota a Meta zatím zavřela uzávěr. Jakmile byl pečlivě uzavřen, její napětí zmizelo stejně rychle jako pistole, která se zasvištěním vklouzla zpátky do pouzdra. Přiběhla k němu a klekla si, aby mu viděla do tváře.

„Sundej to svinstvo,“ řekla a hodila kožešinovou čepici na podlahu. Prohrábla mu prsty vlasy a lehce se dotkla špičkami prstů podlitin a omrzlin na jeho obličeji. „Myslela jsem, že jsi mrtev, Jasone, to mi věř. Už mě ani nenapadlo, že tě ještě uvidím.“

„Tolik tě to trápilo?“

Byl vyčerpán, téměř na pokraji zhroucení, a černé vlny hrozily zatemnit mu zrak. S veškerým úsilím je zahnal. Cítil, že v tomto okamžiku je mu Meta bližší než kdykoliv předtím.

„Opravdu mě to moc trápilo. Nevím proč.“ Náhle ho prudce políbila, aniž si uvědomila, jak má rozpraskané a odřené rty. Nestěžoval si.

„Snad jsi zvyklá mít mě vedle sebe,“ prohlásil daleko bezmyšlenkovitěji, než mínil.

„Ne, tím to není. Měla jsem muže kolem sebe už dřív.“

Díky, řekl si v duchu.

„Měla jsem dvě děti. Je mi třiadvacet let. Pilotovala jsem naši loď a byla na mnoha planetách. Myslívala jsem si, že vím všechno, co se vědět dá, ale teď tomu nevěřím. Ty jsi mě naučil mnoha novým věcem. Když tě ten blázen Mikah Samon unesl, zjistila jsem, že o sobě nevím všechno. Musela jsem tě najít. To je pocitům Pyrranů cizí — ti jsou zvyklí myslet jenom na město, nikdy na ostatní lidi. Mám v sobě takový zmatek. Nebo se snad mýlím?“

„Ne,“ odporoval a bránil se hrozbě převládající temnoty. „Právě naopak.“ Přitiskl rozpraskané a zašpiněné prsty na její pružnou a teplou paži. „Myslím, že jsi opravdovější než kterýkoliv z těch ostrostřeleckých zabijáků tvého kmene.“

„Musí mi to říct. Proč takhle cítím?“

Pokusil se usmát, ale zabolelo ho to.

„Víš, co je to manželství?