Třetí planeta smrti

Jasonovi se udělalo nevolno. Tentokrát nikoli z jídla připraveného na trusu, ani nečistého achadhu, ale z masakru na farmě. Pro stromy člověk nevidí les. Už dřív žil s nomády, žil jako nomád, stal se součástí jejich kultury. Byli to zajímaví lidé, a od té doby, co se přidal k Temuchinovi, poznal, že jsou srdeční, i když ne zrovna nejvtipnější v galaxii, a celkem se dalo s nimi vyjít. Byli svým způsobem čestní a řídili se vlastními zákony, ale dokázali chladnokrevně zabíjet. I když zabíjeli podle své stupnice hodnot. To na podstatě nic neměnilo. Jason měl dosud před očima dítě, kterým proniká meč, a otřásl jím nepříjemný pocit.

Pro stromy neviděl les. Zapomněl, že tito lidé povraždili první důlní výpravu a že by se s chutí zachovali stejně ke každému z jiné planety, koho by potkali. Pronikl mezi ně jako zvěd a usiloval o jejich pád.

A nejen to. Mohl žít takto pro sebe, dokud bude jasné, že pouze hraje roli, která ho sice netěší, ale která má svůj smysl rozbít společenskou strukturu těchto nomádů a zajistit, aby Pyrrané otevřeli své doly v bezpečí.

Teď, osamělému, sklíčenému a prokřehlému v mokré noci, jevilo se mu vše velice neurčitě. K čertu s tím! Zkroutil se a pokusil se udělat si pohodlí a usnout, ale výjevy masakru se stále vracely.

Svým způsobem, Temuchine, jsi velký muž, řekl si v duchu, a já se tě chystám zničit. D隝 nemilosrdně padal.

Za rozbřesku, znovu vyrazili, tichá kolona postupující lesem v rubáši mlhy. Zajatý venkovan drkotal strachem zuby, dokud nenarazili na mýtinu a stezku, které poznal. Pak už se usmíval a byl šastný, cestu jim ukázal správně. Do úst mu nacpali cár oděv, aby nemohl spustit poplach.

Před nimi se ozval praskot zlámaných větviček a hlasy.

Kolona se okamžitě zastavila a zajatci na krk přitiskli meč. Nic se nepohnulo. Hlasy před nimi zesílily a z ohbí stezky vyšli dva muži. Až po dvou třech krocích si uvědomili, že se před nimi v mlze tyčí kontury postav. Nežli se mohli vzchopit k činu, půl tuctu šípů je zbavilo života.

„Co to mají za klacky?“ zeptal se Temuchin Jasona.

Jason sklouzl na zem a obrátil nejbližší mrtvolu botou. Muž měl na sobě náprsní krunýř z lehké oceli a ocelovou přilbu, ale jinak nebyl ozbrojen, jeho oblek byl z hrubé látky a kůže. Za opaskem měl krátký meč a v ruce dosud svíral to, co mohlo být jedině primitivní mušketou.

„Tomu se říká puška,“ řekl Jason a zvedl ji. „Střelný prach z ní vyhodí kousek kovu, který dokáže zabít. Střelný prach a kov se vloží tady do té trubice. Když se zatáhne za tuhle páčku dole, z tohoto kamene přeskočí jiskra do střelného prachu, který se vznítí a kov vymrští.“

Když vzhlédl, zjistil, že všichni, co ho slyší, mu míří lukem na hrdlo. Opatrně odložil zbraň, vytáhl dva kožené váčky z opasku mrtvého a nahlédl do nich. „Přesně to jsem si myslel. Kulky a hadříky — a tohle je střelný prach.“ Podal druhý váček Temuchinovi, který se do něho podíval a přičichl k němu.

„Moc ho tu není,“ upozornil.

„Pro tyhle pušky ho není moc zapotřebí. Ale určitě musí být větší zásoba tam, odkud muži přišli.“

„Právě to jsem si myslel,“ řekl Temuchin a pokynul, aby vytáhli šípy z mrtvol, uřezali oběma mrtvým palce a těla odkulili. Sám si vzal obě muškety.

Za necelých deset minut jízdy po stezce dorazili k okraji mýtiny, velké louky, lemované klidně tekoucí řekou. U vody se krčila pevná kamenná budova s vysokou věží uprostřed. Na vrcholu věže bylo vidět dvě postavy.

„Zajatec říká, že tohle je místo, kde jsou vojáci,“ oznámil důstojník, který překládal.

„Zeptej se ho, jestli ví, kolik je tam vchodů,“ nařídil Temuchin.

„Říká, že neví.“

„Zabij ho.“

Rychlý úder meče zlikvidoval zajatce a jeho mrtvola byla shozena do houští.

„Jsou tam jenom jedny malé dveře na téhle straně a úzké díry, kterými se dá střílet z luků a z pušek,“ zjistil Temuchin. „Tohle se mi nelíbí. A dva muži prohlédnou budov z dalších stran. Co je to za kulatou věc nad zdí?“ zeptal se Jasona.

„Nevím — ale řekl bych, že puška, stejná jako tyhle, jenže mnohem větší, která metá velké kusy kov.“

„Taky jsem si to myslel.“ Temuchin přimhouřil zamyšleně oči. Vydal rozkazy dvěma mužům, ti se otočili a jeli zpět stezkou. Průzkumníci sesedli z moropů a zmizeli v houštinách. Tito muži se naučili skrývat na holé planině a v krytu lesa zmizeli beze stopy… S trpělivostí dravců čekali zbývající bojovníci na moropech, až se průzkumníci vrátí.

„Je to, jak jsem si myslel,“ přikývl Temuchin, když se průzkumníci vrátili a podali zpráv. „Je to dobrá stavba a slouží jen k boji. Z druhé strany má ještě jedny dveře, stejného rozměru. Když počkáme až do soumraku, zmocníme se jí docela snadno. Ale já nechci čekat. Umíš vypálit z té pušky?“ zeptal se Jasona.