Třetí planeta smrti

„Nech si laskavě ty pochybnosti pro sebe,“ přišeptl mu Jason, když přišli k Temuchinovi. „Budu mít i tak dost práce, abych ho o tom přesvědčil. Jestli nemůžeš pomoct, aspoň přikyvuj, že se mnou souhlasíš.“

„Je to šílenství,“ zabručel Kerk.

„Zdravím tě, náčelníku,“ zanotoval Jason. „Přináším pomoc, která změní momentální pohromu ve vítězství.“

Jestliže ho Temuchin slyšel, nedal to najevo. Seděl na balvanu s rukama na hrušce meče, zabodnutého do země před sebou, a hleděl na zatarasený průsmyk, který zhatil jeho dobyvatelský sen. Poslední paprsky zapadajícího slunce osvěcovaly strmé, svislé stěny skalnatých věží, tvořících bránu.

„Z průsmyku je teď past,“ řekl Jason. „Když se pokusíme přelézt tu kamennou hráz, nebo ji odklidit, postřílí nás ti, co jsou za ní ukryti. Než bychom si vynutili průchod, přišly by jim posily. Jedno však udělat lze. Kdybychom se dostali na tu vyšší věž, na tu nalevo, mohli bychom na nepřítele házet bomby a držet ho v šachu, dokud naši vojáci nevylezou na sesuté kameny.“

Temuchin zvolna zvedl pohled od kamenné hráze na vrcholek vysoko nad nimi. „Tam se nedá vyšplhat,“ prohodil, aniž otočil hlavu.

Kerk přikývl a otevřel ústa, aby vyslovil souhlas, ale vyrazil ze sebe jen neurčité uf, když ho Jason dloubl loktem do žaludku.

„Máš pravdu. Většina mužů tam nevyšplhá. Ale my Pyrrané jsme z hor a na tu věž vylezeme snadno. Dovolíš nám to?“ Náčelník se rozvážně otočil a prohlížel si Jasona jako někoho, kdo se pomátl. „Tak do toho. Já se budu dívat.“

„Musí se to provést za dne. Potřebujeme vidět, abychom mohli házet bomby, a v sedlových brašnách máme speciální výbavu, kterou musíme připravit. Proto začneme za svítání a odpoledne bude Slatina tvá.“

Cítili, jak se jim Temuchinovy oči vpalují do zad, když se vraceli k ostatním. Kerk byl zmaten.

„O jaké výbavě to mluvíš? To nedává žádný smysl.“

„Protože ses nikdy nesetkal s výbavou pro horolezecké výstupy. Z ní bych nejdříve potřeboval tvoje rádio, protože musím zavolat na loď, aby mi tam udělali to ostatní. Jestli sebou hodí, můžou to vyrobit a dopravit sem před svítáním. Postarej se, aby naši zřídili tábor co možná nejdále od ostatních. Potřebujeme mít možnost nepozorovaně zmizet, aniž by nás někdo pozoroval.“

Času, kdy ostatní rozbalovali kožešinové spací pytle a kopali jámy pro oheň,využil Jason k rádiovému spojení. Přikrčil se mezi moropy seřazené v nepravidelném kruhu jako za ochranou hráz. Důstojník, který měl na lodi službu, poslal dozorčího, aby vzbudil a svolal mužstvo, pak rozmnožil Jasonovy instrukce. Nevyskytly se žádné námitky, protože válečná pohotovost je běžnou součástí pyrranského života, a dodávku výzbroje přislíbili před svítáním. Jason si nechal zopakovat svoje instrukce, pak ohlásil konec spojení. Pojedl několik kousků horkého dušeného masa a přikázal, aby ho vzbudili, až přijde hlášení, že výzbroj je hotova.

Den se protáhl, Jason byl na pokraji vyčerpání, a zítřek sliboval být ještě horší. Zavrtal se do spacího pytle, s botami na nohou a vším, co měl na sobě, přetáhl si přes obličej kus kožešiny a okamžitě usnul.

„Jdi pryč,“ zamumlal a pokoušel se odtáhnout ruku, která mu svírala již tak zhmožděnou paži.

„Vstávej,“ řekl Kerk. „Volali před deseti minutami. Člun už startuje s nákladem a musíme mu naproti. Moropové jsou už osedláni.“ Jason zasténal a posadil se. Všechno teplo z něho okamžitě vyprchalo, začal se třást zimou.

„M-medi-kit,“ zacvakal zuby. „Dej mi silnou dávku stimulantů, mám pocit, že den bude dlouhý.“

„Počkej tady,“ řekl Kerk. „Pojedu jim naproti sám.“

„Rád bych, ale nejde to. Musím překontrolovat, jestli je tam všechno, než se člun vrátí na loď. Vše musí být akorát.“

K moropovi ho odnesli a do sedla vyzvedli. Kerk vzal otěže a zvíře vedl, zatímco Jason klímal a pevně se držel hrušky sedla, aby nespadl. Jeli ve tmě, ještě nezačalo svítat, a než vyrazili k ujednanému místu, léky zabraly a Jason se cítil aspoň trochu jako člověk.

„Člun přistává,“ ohlásil Kerk s rádiem u ucha. Od východu zaznělo slabé dunění, zvuk, který do tábora nedolehl.

„Máš signálku?“ zeptal se Jason.

„Mám. Copak to nebylo v pokynech?“ Jason si dovedl představit, jak se Kerk ve tmě mračí. Pyrran nemohl zapomenout, co má udělat. „Má kapacitu 18 000 lumenhodin a při plném výkonu dává 1200 LF.“

„Přiškr ji, nepotřebujeme z toho ani desetinu. Modul je fototropní a je seřízen na navádění vším, co vyzařuje dvakrát tolik jako nejjasnější hvězda…“

„Modul vypuštěn na toto rádiové zaměření, ve vzdálenosti přibližně deseti kilometrů.“

„To dělá asi sto dvacet za hodinu, tak zapni světlo na totéž zaměření.“

„Počkej, pilot něco říká. Vezmi si signálku.“

Jason uchopil trubičku velikosti prstu a zapnul ji, otočil zesilovačem a do tmy se zabodl úzký kužel světla. Zaměřil ho ve směru přistání člunu.

„Pilot hlásí, že měli problémy při vybarvování nylonového lana. Podařilo se to, ale neručí za stálost ve vodě, a je velice flekaté.“

„Čím je flekatější, tím lepší. Aspoň bude z dálky připomínat kůži. A pršet nebude. Slyšels?“