Třetí planeta smrti

Při dodatečné úvaze to bylo zcela pochopitelné. Úzké údolí, Brána do pekel, muselo být vytvořeno vodou, říčkou rozežírající po staletí skálu. Nikde v dohledu nevyvěrala, tekla v podzemí a strhla ho s sebou. To znamenalo, že ještě vyřízen není. Ta říčka musí někam odtékat, a jestli skutečně někde vytéká, pak to místo najde. Na okamžik ho napadlo, že se taky může ponořovat stále hlouběji do skalnatých podloží a zmizet, ale rychle tu defétistickou myšlenku zavrhl.

„Teč dál!“ vykřikl, když se potácivě zvedal a ozvěna mu vracela „Dál, dál, dál…

„Dobrý nápad — dál, stále dál. Právě to udělám.“

Třásl se zimou a bořil se do jemného písku na okraji vody, a najednou zahlédl stopy nohou vynořující se z říčky a mizící ve směru, kterým se ubíral.

Je zde ještě někdo? Stopy byly ostré a zřetelné, zřejmě nedávné. Určitě je sem vchod, o němž se ví. Nyní stačí ty stopy sledovat a dostane se ven. A když půjde bez přestávky, nezmrzne ani v promočených šatech. Vzduch v jeskyni mrazil, ale ne tolik jako na náhorní plošině venku.

Když stopy odbočily z písku u bystřiny do přilehlé jeskyně, bylo obtížnější, ale dosud možné je sledovat. Malé stalagmity vyrůstající z vápencové podlahy někdo již urazil, a tu a tam vyryté značky do měkkého kamene zůstaly. Chodby se větvily a jedna vedla zpátky k vodě, kde naráz končila u skalnatého srázu. Břeh zmizel a voda zde naplnila jeskyni až k hladkému stropu. Jason se vrátil, stopy objevil opět u nejbližší odbočky.

Procházka to byla dlouhá.

Jednou při odpočinku usnul, aniž si to uvědomil, a když se probudil, neovladatelně se roztřásl zimou — přinutil se pokračovat v chůzi. Věděl, že hodinky, které měl v přezce opasku, ještě jdou, ale nikdy se na ně nepodíval. Měřit čas v těchto nekonečných jeskyních nemělo nějak cenu.

Když procházel jednou z jeskyní, nijak se nelišících od ostatních, narazil na člověka, po jehož stopách šel. Spal na podlaze jeskyně, měl na sobě kožešiny velice podobné Jasonovým.

„Zdravím tě,“ zvolal v dorozumívacím jazyce, pak přišel blíž a ztichl. Muž spal věčným spánkem, a to asi velice dlouho. Léta, možná staletí. V těch suchých, studených jeskyních bez baktérií se to nedalo odhadnout. Měl vysušenou hnědou kůži, svraštělé rty odchlípnuté od žlutých zubů. Napřaženou rukou ukazoval vpřed, pod roztaženými prsty ležel nůž. Když ho Jason zvedl, zjistil, že je na něm jen tenká vrstvička rzi.

To, co udělal Jason pak, nebylo snadné, ale pro přežití nezbytné. Opatrně stáhl z mrtvoly kožešinový vrchní oděv. Mrtvola vydávala praskavé zvuky, když byl nucen hýbat jejími ztuhlými končetinami, ale jinak se nebránila. S ukořistěnými kožešinami se Jasan odebral na vzdálenější místo v jeskyni, svlékl se donaha a oblékl si suchý oděv. Pocit nechuti musel ustoupit, zde šlo o přežití.

Svůj mokrý oděv rozvěsil, aby uschl, svinul si kožešinu pod hlavu, nařídil světlo na tlumené žluté osvětlení — nesnesl ani pomyšlení na úplnou tmu — a okamžitě upadl do neklidného spánku.

17

„Říká se, že člověk nemůže říct, jak je čas dlouhý, když všechno je stále stejné. A tak bych rád věděl, jak už jsem tady dlouho.“ Uvažoval o tom během několika dalších kroků. „Myslím, že dost dlouho.“

Jeskyně se před ním rozvětvila, a Jason vyryl pečlivě značku nožem ve výši ramene, pak zahnul doprava. Tato chodba končila u vody, to už věděl z předcházejícího odbočení — poklekla pořádně se napil, než se vrátil zpět. Na křižovatce vyškrábal vlnovku, což znamenalo „voda“, a odbočil do další chodby.

„Tisíc osm set tři… tisíc osm set čtyři…“ Musel počítat každý třetí krok levé nohy, protože už dospěl k příliš vysokému číslu. Počítání nemělo žádný smysl, ale nutilo ho něco říkat — zjistil, že zvuk jeho hlasu nejde tak na nervy jako to věčné ticho.

Alespoň ho přestal bolet žaludek. Kručení a křeče byly velice nepříjemné, ale pominuly. Na pití je tady vody dost, a mělo ho napadnout, aby odměřoval čas zářezy na opasku.

„Tebe jsem už viděl, ty zatracená křižovatko.“ Vyplivl suchou slinu na stěnu se třemi značkami u křižovatky. Pak vyškrábal nožem čtvrtou. Příště se sem už nevrátí. Teď věděl, kdy a kam má odbočovat v tom bludišti před sebou. Alespoň doufal, že ví.

„Cuglio je vlastník koule jediné. Fletter má dvě, ale velmi podivné… Harmill…“ přemítal při chůzi. Co to vlastně Harmill měl? To mu teď uniklo. Zpíval všechny staré pochodové písně, které si pamatoval, ale z nějakého důvodu začínal zapomínat slova.

Z nějakého důvodu? Cha! Opovržlivě se zasmál sám sobě. Důvod byl jasný. Začíná mít velký hlad a pochovat velkou únavu. Člověk vydrží dlouhou dobu bez vody a bez potravy. Ale jak dlouho dokáže pokračovat jít?

„Je čas k odpočinku?“ zeptal se sám sebe. „Je,“ odpověděl si.

Na chvilku. Chodba se svažovala a zepředu ucítil vodu. Poslední dobou se mu čich zlepšoval. Písek u vody, na kterém mnohokrát spal, byl mnohem lepší než holá skála. Kosti měl teď jen málo chráněné masem, napínaly kůži a bolely.