Třetí planeta smrti

„Jestli je to otázka,“ zanotovala knihovna, „lépe ji formuluj a vymez přesný význam slova dobrá v této souvislosti.“

„Máš moc řečí. Teď ti to mluví — ale kdes byla, když jsem tě potřeboval?“

„Jsem tam, kam mě umístili. Odpovím na každou otázku, kterou dostanu. Tvůj dotaz nemá smysl.“

„Neurážej své pány, stroji. To je rozkaz.“

„Ano, pane.

„To už zní líp. Vytvořiv si tě, zničiti tě mohu.“

Jason si na číselníku automatu ve stěně vytočil silný nápoj a klesl do lenošky. Knihovna blikala světélky a elektronicky si pro sebe bzučela. Zhluboka se napil, pak stroj oslovil.

„Vsadím se, že nemáš valného mínění o mém plánu převézt domorodce a otevřít důl: `

„Tvůj plán neznám, proto jej nemohu posoudit.“

„Na to se tě neptám. Vsadím se, že si myslí, že bys mohla vymyslet plán lepší.“

„V jaké oblasti si plán přeješ?“

„V oblasti změny kultury, v té. Ale to není žádost.“

„Odkazy na změnu kultury se najdou pod, hesly dějiny a antropologie. Pokud to však není žádost, odkazy stáhnu.“

Jason usrkl nápoje, zadumal se a nakonec prohlásil: „Dobře. Je to tedy žádost. Pověz mi o kulturách.“

Jason knihovnu vypnul a uvelebil se v lenošce. Světla na knihovně zhasla a bzučení zmlklo.

Takže to přece jen jde dokázat. Odpověď byla po celou dobu v dějepisných knihách, jen kdyby měl tolik rozumu a podíval se do nich. Taková pitomost se nedala omluvit. Měl se s knihovnou poradit, ale neudělal to. Přesto — dodatečná náprava je snad možná.

„Proč ne?“

Přecházel po kabině a tloukl pěstí do dlaně. Rozbitou věc lze ze střepů složit, jen když se to udělá šikovně. Pochyboval, že by přesvědčil Pyrrany o úspěchu svého nového plánu, nebo že je to aspoň dobrý nápad. Pravděpodobně by byli zásadně proti. Bude tedy muset jednat bez nich. Podíval se na hodinky. Kosmický člun neodletí pro první pasažéry s Kerkem dříve než za hodinu. Je tedy dost času na přípravy. Napsat přátelský vzkaz Metě a vyjadřovat se o svých plánech úmyslně neurčitě. Pak přimět Clona, aby ho vysadil poblíž Temuchinova tábora. Ten pilot nemá fantazii a udělá, co se mu řekne, aniž by se vyptával.

Ano, může se to podařit, a než vyjdou hvězdy, pustí se do toho.

19

Nic nestalo se bez jeho vědomí
Byl on pánem všechněch horstev
Vladařem planin a údolí
Mnohý zhynul v stínu jeho nemilosti.

Temuchin se vřítil do camachu s taseným mečem v ruce.

„Ukaž se!“ křičel. „Moje strážce venku jsi srazil, ukaž se, špióne, abych tě mohl zabít.“

Ze tmy vystoupila do blikajícího světla olejové lampy zakuklená postava a Temuchin zvedl meč. Postava odhodila kožešinu, objevil se Jasonův obličej.

„Ty?!“ řekl Temuchin dutým hlasem a meč mu vyklouzl z prstů na zem. „Ty tady nemůžeš být. Těmahle rukama jsem tě zabil. Jsi duch, nebo démon?“

„Vrátil jsem se, Temuchine, abych ti pomohl. Abych ti otevřel celý nový svět, který dobudeš.“

„Jsi démon, musíš, být, a nezemřels, vrátil ses domů Branou do pekel a nabyls nové síly. Démon tisíce tváří — to vysvětluje, jak jsi mohl zmást a oklamat tolik lidí. Ten žonglér si myslel, že nejsi od nás. Pyrrané si mysleli, že jsi jedním z nich. Já jsem si myslel, že jsi přítel a pomůžeš mi.“

„To je hezká teorie. Věř si, čemu chceš. Ale poslechni si, co ti chci říct.“

„Ne! Když ti budu naslouchat, budu zatracen.“ Sáhl po meči. Jason rychle promluvil, aby nemusel bojovat o svůj život.

„Do jeskyň z údolí, kterému říkáte Brána do pekel, vedou schody. Nevedou do pekla — ale dolů do nížin. Byl jsem tam a vrátil jsem se na člunu, abych ti to pověděl. Můžu ti ukázat cestu. Je to cesta, kudy můžeš vést armádu a nížiny přepadnout. Ted vládneš tady — a můžeš vládnout taky tam. V novém dobytém kontinentě. A ty jsi jediný, kdo to může dokázat!“

Temuchin nechal klesnout meč a oči se mu ve světle ohně zaleskly. Pak promluvil přidušeně, jako by mluvil pouze k sobě. „Ty jsi démon, a já nemohu zabít toho, kdo je již mrtev. Mohl bych tě od sebe vyhnat, ale nemohu vyhnat tvá slova z hlavy. Ty víš, co žádný živý tvor neví — že jsem osamělý. Vládnu planinám a tím to končí. Jaká je v tom radost? Žádné války, žádné dobývání, žádná radost z porážky nepřítele a tažení dál. Osamělý, dnem i nocí jsem snil o bohatých loukách a městech pod útesy. O tom, že ani střelný prach a velké armády neobstojí proti mým bojovníkům. Že bychom je mohli překvapit, vpadnout jim do boku, ovládnout jejich města. Dobývat.“

„Ano, to všechno bys mohl mít. Být pánem světa.“

V tichu prskala lampa a kmitala stíny obou mužů. Když Temuchin znovu promluvil, zaznělo z jeho hlasu odhodlání. „Chci se jím stát, i když vím, co zaplatím. Ty si mě, démone, vezmeš za to do svého pekla pod horami. Ale ne dřív, než všechno dobudu.“

„Nejsem démon, Temuchine.“

„Nevysmívej se mi. Znám pravdu. To, co zpívají žongléři, je pravda, ačkoliv jsem tomu dřív nevěřil. Vystavils mě pokušení. Podlehl jsem, za to jsem zatracen. Sděl mi hodinu a způsob mé smrti.“

„To ti říct nemohu.“

„Ovšemže ne. Jsi vázán mlčením, tak jako já slibem.“

„Tak jsem to nemyslel.“