Třetí planeta smrti

„Vím, jak jsi to mínil. Tím, že vše přijmu, vše ztratím. Jiná cesta není. Ale já chci, aby to tak bylo. Napřed vyhraju. Je to tak, démone, že mi to dovolí?“

„Ovšemže vyhraješ…“

„Už mi nic neříkej. Rozmyslel jsem si to. Nechci vědět, jak skončím.“ Potřásl rameny, jako by se zbavoval nějaké neviditelné tíže, pak zasunul meč do řemeni u boku.

„Tak dobře, věř si, čemu chceš. Jenom mi dej několik statečných mužů a já ti otevřu průchod do nížin. Provazový žebřík nás dopraví do údolí. Vyznačím trasu a provedu je jeskyněmi, abych dokázal, že tudy lze projít. A příště už tudy půjde i armáda. Půjdou — tam dolů?“

Temuchin se zasmál. „Přísahali, že za mnou půjdou třeba do pekla, když jim to poručím, a teď tam půjdou.“

„Dobře. Ruku na to?“

„Jistě. Zmocním se světa a zasloužím si věčnost v pekle, a teď už se tvého chladného těla nebojím, můj démone.“

Zmáčkl pevně Jasonovu ruku, a Jason proti své vůli musel obdivovat jeho nezměrnou odvahu.

20

„Dovol, abych s ním promluvila,“ zaprosila Meta.

Kerk učinil odmítavý posunek a chopil se mikrofonu, který se v jeho obrovské ruce téměř ztrácel.

„Poslouchej mě, Jasone,“ řekl chladně. „Nikdo z nás s tebou do toho dobrodružství nepůjde. Nevysvětlíš, jaký má smysl, a nic jím nezískáš. Jestliže Temuchin ovládne nížiny, nikdy se ho nezbavíme a neotevřeme doly. Rhes se vrátil do Ammhu a organizuje proti tvé invazi odpor. Někteří z nás hlasovali, abychom se k němu přidali. Naposledy tě žádám, abys přestal s tím, co děláš, než bude příliš pozdě.“

Když zazněl z rádia Jasonův hlas, měl zvláštní plochost, ale nedalo se říct, jestli byla chyba v přenosu anebo v mluvčím. „Kerku, slyším, co říkáš, a věř mi, chápu to. Ale už je příliš pozdě se obrátit. Většina armády už prošla jeskyněmi a zmocnila se spousty moropů ve vesnicích. Neříkám, že bych nedokázal Temuchina zastavit. Ale budeme to muset dovést až do konce. Lidé z nížin mohou zvítězit, i když o tom pochybuju. Temuchin bude vládnout, nad útesem i pod ním, a nakonec to bude tak nejlepší.“

„Ne!“ vykřikla Meta a vrhla se k mikrofonu. „Jasone, poslouchej! To nemůžeš udělat. Přišels k nám a pomohl nám, a my jsme ti věřili. Ukázals nám, že život neznamená jen zabíjet a být zabíjen. Teď víme, že válka na Pyrru neměla smysl, protože jsi nám otevřel oči, a sem jsme přišli jen proto, že jsi nás o to požádal. Teď se zdá, jako bys nás zrazoval. Snažil ses nám vštípit, jak nezabíjet, a věř mi, my se to snažili naučit. Ale to, co děláš teď, je horší, než co jsme kdy dělali na Pyrru. Tam jsme aspoň bojovali o své životy. Takovou omluvu tady nemáš. Ukázals tomu netvoru Temuchinovi, jak dál válčit a zabíjet víc lidí. Jak to ospravedlníš?“

Statická elektřina praskala, když čekali, až Jason promluví. Když se ozval, jeho hlas zněl velice unaveně.

„Meto… lituji. Rád bych ti to řekl, ale je příliš pozdě. Hledají mě, musím rádio schovat, než sem přijdou. To, co dělám, je správné. Snaž se mi věřit. Kdosi kdysi řekl, že nemůžeš udělat omeletu, aniž nerozbiješ vejce. To znamená, že nemůžeš změnit společnost, aniž bys někomu neublížila. Lidé kvůli mně trpí a umírají, a nemysli si, že si to neuvědomuji. Ale… poslyš, už nemůžu dál mluvit. Už jsou za dveřmi.“ Začal šeptat. „Meto, kdybych tě už nikdy neuviděl, zapamatuj si jedno slovo, které existuje ve spoustě jazyků. Knihovna ti ho přeloží a vysvětlí jeho význam. Říká se líp přes rádio. Pochybuji, že bych ti ho dokázal říct přímo do očí. Jsi silnější než já, Meto, a máš mnohem rychlejší reflexy, ale jsi jenom žena. Krucinál, chci říct, že… tě miluji. Hodně štěstí. Končím.“

V rádiu to cvaklo a v místnosti nastalo ticho.

„Co to bylo za slovo, o němž mluvil?“ zeptal se Kerk.

„Myslím, že to vím,“ odpověděla a odvrátila obličej.

„Haló,“ ozval se hlas. „Tady řídící věž. Je tu zpráva z Pyrru s označením naléhavé.“

„Spojte,“ nařídil Kerk.

Ozvalo se praskání mezihvězdné statické elektřiny, pak důvěrně známé bubnové víření skokoprostorové nosné vlny. Ozval se spěšný, ustaraný hlas nějakého Pyrrana.

„Všem stanicím v akčním rádiu zeta, pozor. Naléhavá zpráva pro planetu Felicity, loď Rváč, kód Ama Roma Pí, 290-633-087. Následuje zpráva. Kerkovi, nebo komukoliv. Náhlý útok. Ve všech kvadrantech. Zkrátili jsme ochranný val, vyklidili větší část města. Nevíme, jestli se udržíme. Brucco říká, že je to něco nového a že to konvenčními zbraněmi nezastavíme. Potřebujeme palebnou sílu vaší lodi. Pokud můžete, okamžitě se vrate. Konec zprávy.“

Řídící věž propojila zpráv do všech oddílů lodi, a v ohromeném tichu, které po ní následovalo, zazněly rychlé kroky z obou spojovacích chodeb. Když vtrhli do věže první muži, Kerk již ožil a vykřikoval rozkazy.

„Všichni na svá místa! Ihned vystartujeme! Svolejte z venku stráže! Propuste všechny zajatce! Odlétáme!“

Nemohli než odletět, žádný Pyrran by nejednal jinak. Jejich domov, jejich město se octlo na pokraji zkázy, možná že už neexistovalo. Rozběhli se na svá stanoviště.

„Rhes,“ připomenula Meta. „On je s armádou. Jak se k němu dostat?“