Třetí planeta smrti

Něčí ruce mu sevřely kotník, někdo ho strhával dolů. Kopl nohou a cítil, jak jeho bota zasáhla něčí obličej, ale nemohl se osvobodit. Pak ho další ruce uchopily za volnou nohu, a ještě další, a stáhly ho zpátky na dvůr.

„Přiveďte mi ho!“ zazněl Temuchinův hlas nad srocenými muži. „Přiveďte mi ho. Patří mně!“

22

Rhes čekal vedle kosmického člunu, až se Rváč snese z oblohy. Ten přistával při plném výkonu trysek a dvacetinásobném přetížení — Meta nechtěla ztrácet ani trochu času. Rhes se vydal po ztaveném, kouřícím písku, když se na lodi otevřel vstupní otvor.

„Rychle nám všechno pověz,“ přivítala ho Meta.

„Je toho dost málo. Temuchin zvítězil, jak jsme předpokládali, a jedním útokem dobýval jedno město po druhém. Nižanské armády mu nedokázaly vzdorovat. Uprchl jsem po poslední bitvě se všemi našimi, protože jsem nechtěl, aby se moje palce staly ozdobou na nějaké barbarské korouhvi. A tehdy jsem dostal vaši zprávu. Musíte mi říct, co se stalo na Pyrru.“

„Konec,“ řekl Kerk. „Město a všechno v něm je pryč.“

Rhes věděl, že na to nemůže nic říct. Chvilku mlčel, pak zachytil Metin pohled a pokračoval.

„Jason má — či měl — rádio, a brzy poté, co jsem se dostal ke kosmickému člunu, jsem zachytil od něho zprávu. Nemohl jsem mu odpovědět, a on svou zprávu už nikdy nedokončil. Neměl jsem zapnutý magnetofon, ale dobře si na jeho slova pamatuji. Řekl, že bychom mohli doly brzy otevřít, že jsme vyhráli. Že Pyrrané vyhráli, tak to přesně řekl. Chtěl ještě něco dodat, ale vysílání se náhle přerušilo. To muselo být tehdy, když si pro něho přišli. Později se mi o tom něco doneslo.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Meta rychle.

„Temuchin si zvolil za hlavní město Eolasair, největší město v Ammhu. Drží tam Jasona v… v kleci, zavěšené před palácem. Nejdřív ho mučili, nyní ho chtějí vyhladovět k smrti.“

„Proč? Z jakého důvodu?“

„Nomádi věří, že démona v lidské podobě nelze zabít. Že normálním zbraním odolává. Ale když dostatečně dlouho hladoví, lidská maska opadne a odhalí se původní démonova podoba. Nevím, jestli Temuchin tomu nesmyslu věří, nebo ne, ale řídí se jím. Jason už visí v té kleci přes patnáct dní.“

„Musíme za ním,“ neudržela se Meta a vyskočila na nohy, „musíme ho vysvobodit.“

„Osvobodíme,“ slíbil Kerk. „Ale musíme to provést šikovně. Rhesi, můžeš nám sehnat šaty a moropy?“

„Jistě. Kolik jich budete potřebovat?“

„Nemůžeme použít násilí, ne proti vládci celé planety. Půjdeme jenom dva. Ty půjdeš proto, že znáš cestu. A já proto, abych zjistil, co se dá dělat.

„Já půjdu také,“ prohlásila Meta a Kerk kývl na souhlas. „Jdeme tedy my tři. A hned. Nevíme, jak dlouho může za takových podmínek vydržet naživu.“

„Dávají mu každý den šálek vody,“ dodal Rhes, vyhýbaje se Metiným očím. „Vezmi loď. Ukážu vám, kudy letět. Teď už na tom nezáleží, jestli se lidé ve městě dozví, že jsme z jiné planety.“

To bylo před polednem. Tím, že přivlekli moropy a naložili je do nákladního oddílu, ušetřili spoustu času. Město Eolasair stálo na řece mezi kopci poblíž lesa. Přistáli s lodí tak blízko, jak bylo možné, aniž je z města bylo vidět, a jakmile se moropové vzpamatovali, vydali se na cestu. Pozdě odpoledne dorazili do města, a Rhes hodil nějakému chlapci malou minci za to, že jim ukázal cestu k paláci. Rhes měl na sobě oděv obchodníka, Kerk si oblékl úplnou zbroj včetně zbraní. Meta, podle místního zvyku zahalená, svírala sedlo, když si razili cestu přeplněnými ulicemi.

Až před palácem bylo prázdno. Dvůr měl dlažbu z mramoru se zlatými žilkami, vyleštěnou a zářící. Střežila ho četa vojáků, jejichž nomádské vousaté obličeje neladily s ukořistěným brněním. Zbraně ale odpovídaly a byly zde stejně smrtící jako na náhorních pláních. Možná že ještě víc, protože teplé podnebí vojákům k dobré náladě nepřispívalo.

Mezi dvěma vysokými sloupy, lemujícími dvůr zboku, byl natažen řetěz a na něm, dobré dva metry nad zemí, zavěšena klec ze silných tyčí. Klec neměla dvířka, postavili ji kolem vězně.

„Jason!“ ukázala Meta vzhůru na zhroucenou postavu. Jason se ani nepohnul, a nedalo se zjistit, jestli je živý, nebo mrtvý.

„To si vezmu na starost já,“ řekl Kerk a seskočil z moropa.

„Počkej!“ zvolal Rhes. „Co chceš dělat? To, že se necháš zabít, Jasonovi nepomůže.“

Kerk nevnímal. V poslední době ztratil příliš mnoho a zažil příliš mnoho bolesti, než aby byl v přístupné náladě. Teď se všechna jeho nenávist soustředila proti jedinému člověku a nic ho nemohlo zastavit.

„Temuchine!“ zařval. „Vylez z té své pozlacené díry! Vylez, ty srabe, a postav se mně, Kerkovi z Pyrru! Ukaž se — srabe!“

Ahankk, který byl velitelem stráže, přiběhl s taseným mečem, ale Kerk ho jakoby mimochodem udeřil hřbetem ruky, pozornost od paláce neodtrhl. Ahankk upadl, dvakrát se převrátil a zůstal ležet v bezvědomí, nebo mrtvý. Určitě mrtvý, soudě podle sklonu jeho hlavy.