C'il Zero

„A co ty?“ zeptala se. „Jak to zvl'ad'as?“

„Jde to,“ rekl, „dobre.“ Jen co to vyslovil, zalitoval toho. Copak se snad od sv'e dcery pr'ave nenaucil, ze upr'imnost je nejleps'i prostredek? „To byla lez,“ rekl hned. „Mysl'im, ze to nen'i 'uplne ruzov'e. Snaz'im se zamestn'avat zbytecn'ymi 'ukoly a hled'am v'ymluvy, protoze kdyz se zastav'im, byt jen na chvilku, a jsem s'am se sv'ymi myslenkami, vzpomenu si na jejich jm'ena. Vid'im jejich tv'are, Mario. A nemuzu si pomoct, ale mysl'im si, ze jsem neudelal dost, abych tomu zabr'anil.“

Vedela presne, na co nar'az'i – tech devet lid'i, kter'i zemreli pri v'ybuchu t'e jedin'e n'aloze, kterou Amun odp'alil v Davosu. Maria se nat'ahla pres stul a vzala ho za ruku. Jej'i dotek mu paz'i vyslal pr'ijemn'e mravencen'i a uklidnil jeho nervy. Jej'i prsty byly tepl'e a jemn'e.

„To je realita, kter'e se mus'ime pod'ivat zpr'ima do oc'i,“ rekla. „Nemuzeme zachr'anit vsechny. V'im, ze si nepamatujes vsechno jako Zero, ale pokud ano, vedel bys to.“

„Mozn'a, ze to nechci vedet,“ rekl tise.

„Rozum'im. Por'ad se muzeme snazit. Ale myslet si, ze muzes spasit cel'y svet, je s'ilenstv'i. Devet zivotu, Kente. Stalo se to a nejde to vz'it zpet. Ale mohly to b'yt stovky. Mohly to b'yt tis'ice. Takhle so na to mus'is d'ivat.“

„A co kdyz to nedok'azu?“

„Pak… si najdi nejak'y kon'icek, mozn'a? J'a pletu.“

Nedok'azal se ubr'anit sm'ichu. „Pletes?“ Nedok'azal si pri tom Mariu predstavit. Jak pouz'iv'a pletac'i jehlice ke zmrzacen'i nejak'eho vzbourence? To jiste. Ale skutecn'e pleten'i?

Hrde pozvedla bradu. „Ano, pletu. Nesmej se mi. Ned'avno jsem upletla prikr'yvku, kter'a je mekc'i nez cokoliv, co jsi v zivote c'itil. Co se ale snaz'im r'ict, je, ze si m'as naj'it kon'icek. Neco, co ti zamestn'a jak ruce, tak hlavu. A co tvoje pamet? Nejak'y pokrok?“

Povzdechl si. „Ne tak docela. Nedelo se toho tolik, abych ji mohl procvicit. Por'ad je to dost zasmodrchan'e.“ Odlozil menu na stul a prot'ahl si ruce. „Ale kdyz uz jsi to zm'inila… Dneska se mi stalo neco zvl'astn'iho. Vr'atil se mi 'utrzek vzpom'inky. O Kate.“

„Aha?“ Maria se kousla do rtu.

„Jo.“ Dlouhou chv'ili byl zticha. „Mezi mnou a Kate, nez odesla… bylo vsechno v por'adku, ne?“

Mariiny bridlicove sed'e oci se zaklesly do tech jeho. „Ano. Podle toho, co v'im, to mezi v'ami bylo vzdycky skvel'e. Opravdu te milovala. A ty ji.“

Bylo pro nej tezk'e vyst'at jej'i pohled. „Jo. Dobre.“ S'am sobe se zasm'al. „Proboha, poslouch'as me? Jsem na rande a mluv'im o sv'e zesnul'e zene. Pros'im te, ner'ikej o tom m'e dceri.“

„No tak.“ Jej'i prsty pres stul znovu nasly ty jeho. „To je v por'adku, Kente. Ch'apu to. Je to pro tebe cel'e nov'e a zvl'astn'i. Nejsem tady tak docela odborn'ik, takze… nejak to spolu zvl'adneme.“

Jej'i prsty st'ale spoc'ivaly na tech jeho. Byl to pr'ijemn'y pocit. Ne, v'ic nez to – bylo to tak spr'avne. Nerv'ozne se uchechtl, ale jeho 'usmev se vytratil, kdyz si neco uvedomil; ze ho Maria st'ale oslovovala Kente.

„Copak je?“ zeptala se.

„Ale nic. Jen jsem se zamyslel… ani nev'im, jestli je Maria Johanssonov'a tvoje prav'e jm'eno.“

Maria nesmele pokrcila rameny. „Mohlo by b'yt.“

„To nen'i f'er,“ zaprotestoval. „Ty zn'as moje.“

„Vsak ner'ik'am, ze to nen'i moje prav'e jm'eno.“ Uz'ivala si to, hr'ala si s n'im. „Vzdycky mi muzes r'ikat agent Marigold, pokud budes cht'it.“

Zasm'al se. Marigold bylo kryc'i jm'eno, stejne jako jeho Zero. Pripadalo mu t'emer smesn'e pouz'ivat kryc'i jm'ena, kdyz se znali osobne – pak si ale uvedomil, ze jm'eno Zero v mnoh'ych, se kter'ymi se setkal, vyvol'avalo strach.

„Jak'e bylo Reidiggerovo kryc'i jm'eno?“ zeptal se Reid tise. T'emer ho ta ot'azka bolela. Alan Reidigger byl Kentuv nejleps'i pr'itel – ne, pomyslel si Reid, byl to muj nejleps'i pr'itel – a nekonecne vern'y clovek. Jedin'ym probl'emem bylo, ze si o nem Reid skoro nic nepamatoval. Vsechny vzpom'inky na Reidiggera zmizely po implantac'i pametov'eho supresoru, kter'y mu Alan zajistil.

„Nepamatujes si to?“ Maria se nad tou myslenkou mile usm'ala. „Alan ti dal prezd'ivku Zero, vedel jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Boze muj, na tu noc jsem nevzpom'inala roky. Byli jsme v Ab'u Dhab'i, mysl'im, vraceli jsme se z operace a opili se v nejak'em hotelov'em baru. Rekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se r'ik'a m'istu, kde vybuchla atomov'a bomba, protoze jsi za sebou vetsinou nech'aval pekn'y binec. To se pak zkr'atilo jen na Zero a to ti zustalo. A ty jsi mu r'ikal –“

Zazvonil telefon a prerusil jej'i vypr'aven'i. Reid se instinktivne pod'ival na svuj vlastn'i mobil, kter'y lezel na stole, a cekal, ze na displeji uvid'i Mayino c'islo.

„Jen klid,“ rekla, „to jsem j'a. Proste to ignoruj…“ Pod'ivala se na svuj telefon a oboc'i se j'i znepokojene st'ahlo. „Vlastne, tohle je z pr'ace. Vterinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Jej'i zasmusil'y pohled se zvedl a setkal se s Reidov'ym. D'ivala se mu do oc'i a oblicej se j'i jeste v'ic stahoval. At uz j'i ten druh'y clovek r'ikal cokoliv, ocividne to nebylo nic dobr'eho. „Rozum'im. Dobre. D'iky.“ Zavesila.