C'il Zero

Na ceste na m'isto setk'an'i minul dve odbocky, ackoliv mu hlas z navigace r'ikal, kterou cestou se d'at a kdy. Prem'yslel nad t'im divn'ym z'ableskem z minulosti, kter'y se mu uz dvakr'at objevil – nejdr'iv, kdyz se ho Maya zeptala, jestli o nem Kate vedela, a pak, kdyz uc'itil kol'inskou, kterou jeho zesnul'a zena mela r'ada. Hlodalo mu to v podvedom'i, takze i kdyz se snazil venovat pozornost instrukc'im z navigace, nikdy mu to nevydrzelo dlouho.

Duvod, proc to cel'e bylo tak bizarn'i, byl, ze kazd'a vzpom'inka na Kate byla v jeho mysli dokonale ziv'a. Na rozd'il od Kenta Steela ho ona nikdy neopustila; pamatoval si, jak ji poznal. Pamatoval si na kazd'e jejich rande. Pamatoval si na dovolen'e a na jejich prvn'i dum. Pamatoval si na jejich svatbu a narozen'i jejich dcer. Dokonce si pamatoval i jejich h'adky – nebo si to alespon myslel.

Predstava toho, ze mohl jakkoliv malou c'ast Kate ztratit, j'im otr'asla. Ten pametov'y supresor mel prokazatelne vedlejs'i 'ucinky, jako byly pr'ilezitostn'e bolesti hlavy privozen'e ne'ustupnou vzpom'inkou – byla to experiment'aln'i procedura a zpusob, jak'ym mu ten cip odstranili, mel do chirurgick'eho z'akroku daleko.

Co kdyz mi vzali v'ic nez jen vzpom'inky na agenta Zero?

Ta myslenka se mu ani trochu nel'ibila. Cel'e to pusobilo jako domino; pred nejakou dobou uvazoval o tom, jestli nemohl ztratit i nejak'e vzpom'inky na sv'e dcery. A jeste hors'i na tom bylo, ze nemel nejmens'i sanci dozvedet se pravdu, aniz by si nechal zcela vr'atit pamet.

Bylo toho na nej moc a c'itil, ze se mu v hlave zac'in'a rodit nov'a bolest. Aby se ozpt'ylil, zapnul r'adio a zes'ilil zvuk.

Kdyz zajel na parkoviste za restaurac'i, slunce uz zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepen'i. Mel p'ar minut zpozden'i. Rychle vystoupil z auta a poklusem obehl budovu k predn'imu vchodu.

Pak ztuhl na m'iste.

Maria Johanssonov'a byla Americanka se sv'edsk'ymi predky a mimo CIA byla verejnosti zn'am'a jako 'ucetn'i z Baltimoru – ackoliv Reid si myslel, ze by dobre uspela sp'is jako modelka pro titulky casopisu nebo alespon na plak'aty. Byla jen o p'ar centimetru nizs'i nez on, kter'y meril sto osmdes'at, a mela dlouh'e, rovn'e blond vlasy, kter'e j'i ve vln'ach spadaly pres ramena. Jej'i oci mely barvu bridlice, ale jej'i pohled byl nejak'ym zpusobem intenzivn'i. St'ala venku ve dvan'acti stupn'ich v jednoduch'ych satech n'amornick'e modr'e barvy s voln'ym v'eckov'ym v'ystrihem a b'il'ym s'alem pres ramena.

Zahl'edla ho prich'azet a rty se j'i zacaly roztahovat do 'usmevu. „Cau. To uz je let.“

„J'a… p'ani,“ vyhrkl. „Mysl'im, ehm… vypad'as skvele.“ Hlavou mu probleskla myslenka, ze Mariu nikdy predt'im nevidel nal'icenou. Modr'e ocn'i st'iny j'i ladily s saty a jej'i oci d'iky nim t'emer z'arily.

„Taky nevypad'as spatne,“ prik'yvla uznale nad jeho odevem. „Nepujdeme dovnitr?“

D'iky, Mayo, pomyslel si. „Jo, jasne.“ S'ahl po klice, otevrel dvere a pridrzel je pro ni. „Jeste predt'im m'am jednu ot'azku. Co je sakra ‚gastropub‘?“

Maria se zasm'ala. „Rekla bych, ze necemu takov'emu by se dalo r'ikat zapadl'y bar, jen s leps'im j'idlem.“

„Jasne.“

Uvnitr bylo 'utulno, jen mozn'a trochu m'alo prostoru. Zdi byly cihlov'e, bez om'itky, a nad hlavou jim cnely dreven'e tr'amy. Ze stropu visely retro z'arovky, kter'e vyd'avaly tepl'e tlumen'e svetlo a vytv'arely tak pr'ijemnou atmosf'eru.

Proc jsem nerv'ozn'i? pomyslel si, kdyz se posadili. Znal tuhle zenu. Spolecne zabr'anili mezin'arodn'i teroristick'e organizaci v zavrazden'i stovek, mozn'a tis'icu lid'i. Ale tohle bylo jin'e; tohle nebyla operace nebo mise. Tohle bylo pro potesen'i. A to stacilo k tomu, aby v tom byl rozd'il.

Poznej ji, zaznela mu v hlave Mayina slova. Bud zaj'imav'y.

„Takze, jak to jde v pr'aci?“ zeptal se nakonec. V duchu si nad sv'ym vlazn'ym pokusem jen frustrovane povzdechl.

Maria pozvedla jeden koutek. „Mel bys vedet, ze o tom v'azne mluvit nemuzu.“

„Jasne,“ rekl. „Jak jinak.“ Maria byla aktivn'i agentkou CIA. I kdyby byl on s'am v akci, nemohla by s n'im sd'ilet podrobnosti sv'e operace, pokud by tak'e nebyl jej'i souc'ast'i.

„A co ty?“ zeptala se. „Jak to jde v nov'e pr'aci?“

„Nen'i to zl'y,“ priznal. „Jenom pom'ah'am, takze je to na polovicn'i 'uvazek, p'ar lekc'i t'ydne. Nejak'e zn'amkov'an'i a tak. Ale nen'i to buhv'i jak zaj'imav'e.“

„A holky? Jak se maj'i?“

„Ehm… zvl'adaj'i to,“ rekl Reid. „Sara o tom, co se stalo, vubec nemluv'i. A Maya, ta pr'ave…“ Zarazil se, nez stacil vyzradit pr'ilis. Duveroval Marie, ale soucasne nechtel priznat, ze Maya velmi presne uhodla, co je Reid zac a do ceho je zapleten'y. Tv'are mu zruzovely a m'isto toho rekl: „Popichovala me. Ze jdu dnes na rande.“

„A ne snad?“ zeptala se Maria zcistajasna.

Reid c'itil, jak mu tv'are znovu zahorely. „Jo. Rekl bych, ze jo.“

Znovu se usm'ala. Vypadalo to, ze si jeho nesmelost uz'iv'a. V akci jako Kent Steele dok'azal b'yt sebevedom'y, zdatn'y a rozv'azn'y. Ale tady, ve skutecn'em svete, se c'itil stejne neobratne, jak by se po dvou letech celib'atu c'itil kdokoliv jin'y.