C'il Zero

Poznali se teprve pred rokem, kdyz byl Adrian 'uplne na dne. Pr'ave ho vyloucili ze Stockholmsk'e univerzity za pokus o z'isk'an'i vzorku vz'acn'eho enteroviru; toho sam'eho, kter'y teprve o p'ar t'ydnu dr'ive ukoncil zivot jeho matky. V t'e dobe byl Adrian odhodlan'y – dokonce posedl'y – vyvinout l'ek, aby uz nikdo netrpel tak jako ona. Ale na fakulte ho odhalili a n'asledne vyloucili.

Claudette ho nasla v zapadl'e ulici v kaluzi vlastn'iho zoufalstv'i a zvratku, pusoben'im alkoholu napul v bezvedom'i. Vzala ho domu, umyla ho a dala mu p'it. Druh'eho r'ana se Adrian probudil a uvidel na sv'e posteli sedet prekr'asnou zenu, kter'a mu s 'usmevem rekla: „V'im presne, co potrebujes.“

Otocil se na kuchynsk'e stolicce, by j'i byl tv'ar'i v tv'ar, a zacal j'i prej'izdet rukama po z'adech. I kdyz sedel, byl t'emer stejne vysok'y jako ona. „Je zaj'imav'e, ze jsi zm'inila Potopu,“ poznamenal. „V'is, nekter'i vzdelanci ver'i, ze Potopa sveta se skutecne stala, mozn'a dokonce pred zhruba sedmi az osmi tis'ici lety… coz je t'emer v t'e sam'e dobe, kdy vznikl tenhle druh viru. Mozn'a, ze Potopa byla jen metaforou a byl to pr'ave tenhle virus, kter'y ocistil svet od jeho hr'ichu.“

Claudette se mu zasm'ala. „Tv'e neust'al'e snahy sjednotit vedu se spiritualitou mi nejsou vubec ciz'i.“ Zlehka vzala jeho oblicej do dlan'i a pol'ibila ho na celo. „Ale st'ale nech'apes, ze nekdy je v'ira vse, co potrebujes.“

V'ira je vse, co potrebujes. Presne tenhle l'ek mu predepsala pred rokem, kdyz se probudil ze sv'eho opileck'eho snen'i. Prijala ho a dovolila mu zustat v jej'im byte, presne v tom sam'em, kter'y ted spolecne ob'yvali. Nez Adrian potkal Claudette, neveril v l'asku na prvn'i pohled, ale j'i se podarilo ovl'adnout jeho zpusob myslen'i. V prubehu nekolika mes'icu ho sezn'amila s dogmaty Im'ama Khalila, isl'amsk'eho svat'eho muze ze S'yrie. Nepovazoval se za sunnitu ani za s'iitu, ale jednoduse vyzn'aval Boha – dokonce do takov'e m'iry, ze dovoloval sv'e skromn'e sekte n'asledovatelu, aby Ho naz'yvali, jak se jim zachce, jelikoz Khalil veril, ze vztah kazd'e osoby se sv'ym stvoritelem je veskrze osobn'i. Khalil sv'eho boha naz'yval All'ah.

„Pojd si uz lehnout,“ rekla mu Claudette a hladila ho po brade hrbetem ruky. „Potrebujes si odpocinout. Ale nejdr'iv… je ten vzorek pripraven'y?“

„Ten vzorek,“ prik'yvl Adrian, „ano, m'am ho.“

V nerezov'e krabicce se symbolem biologick'eho nebezpec'i byla mezi dvema penov'ymi kostkami uhn'izden'a jedin'a malinkat'a sklenen'a ampulka, ne vets'i nez nehet, ve kter'e byl neprodysne uzavren'y aktivn'i virus. Samotn'a krabicka pak nen'apadne st'ala na lince v jejich kuchyni.

„Dobre,“ zapredla Claudette. „Protoze cek'ame hosty.“

„Ted?“ Adrian sundal ruce z jej'iho kr'ize. Necekal, ze se to stane tak brzy. „V tuhle hodinu?“ Byly t'emer dve hodiny r'ano.

„Kazdou chv'ili,“ rekla. „Slozili jsme slib, m'a l'asko, a mus'ime ho dodrzet.“

„Ano,“ zaseptal Adrian. Mela pravdu, jako vzdy. Sliby se nesm'i porusit. „Jiste.“

Kdyz se u dver'i ozvalo stroh'e, tezk'e zaklep'an'i, oba poskocili.

Claudette rychle odcupitala ke dver'im. Ret'izek nechala zajisten'y a pootevrela je jen na p'ar centimetru. Adrian ji n'asledoval a nahl'edl j'i pres rameno. Na druh'e strane uvidel dva muze. Ani jeden nevypadal pr'atelsky. Neznal jejich jm'ena a sm'yslel o nich jen jako o „tech Arabech“ – ackoliv podle toho, co vedel, mohli b'yt Kurdov'e nebo dokonce Turkov'e.

Jeden z nich Claudette neco rychle arabsky rekl. Adrian nerozumel; jeho arabstina byla prinejleps'im chab'a, omezen'a na p'ar fr'az'i, kter'e ho Claudette naucila, ale ona jednou prik'yvla, odjistila ret'izek a nechala je vstoupit.

Oba byli vcelku mlad'i, neco pres tricet let, sned'e tv'are jim zastinoval ok'azal'y porost vousu. Na sobe meli klasick'e evropsk'e oblecen'i, dz'iny a trika a svetl'e bundy vhodn'e pro chladn'y nocn'i vzduch; Im'am Khalil po sv'ych vyznavac'ich nepozadoval z'adn'y n'abozensk'y 'ubor. Ve skutecnosti po sv'em presunu ze S'yrie preferoval, aby jeho lid'e splynuli s davem, kdykoliv to bylo mozn'e – z duvodu, kter'ym Adrian dobre rozumel, vzhledem k tomu, pro co se tady ti dva muzi zastavili.

„Chevale.“ Jeden ze Syranu k'yvl na Adriana t'emer se zboznou 'uctou. „Dopredu? Rekni.“ Mluvil extr'emne spatnou francouzstinou.

„Dopredu?“ zopakoval Adrian zmatene.

„Chtel se te zeptat, jak jsi pokrocil,“ rekla Claudette jemne.

Adrian se usm'al. „Jeho francouzstina je pr'isern'a.“

„Stejne jako tvoje arabstina,“ op'acila Claudette.

Na tom neco bude, pomyslel si Adrian. „Rekni mu, ze pokrok chce cas. Tahle pr'ace vyzaduje peclivost a trpelivost. Ale postupuji dobre.“

Claudette pretlumocila jeho zpr'avu do arabstiny a dvojice Arabu uznale prik'yvla.

„Mal'y kousek?“ zeptal se druh'y muz. Vypadalo to, ze si svou francouzstinu chtej'i procvicit na nem.

„Prisli si pro vzorek,“ rekl Claudette Adrianovi, ackoliv si to z kontextu uz s'am odvodil. „Dojdes pro nej?“ Bylo mu jasn'e, ze Claudette nem'a nejmens'i z'ajem dotknout se vzorkovnice, at uz byla zajisten'a nebo ne.