Hodina Býka

„Neplaš se, Kimi,“ přerušil mladíka učitel, „děláš chybu, když tak špatně posuzuješ předky. Právě v období Rozděleného Světa se věda stala vedoucí silou společnosti. A také tehdy se šířily podobné nespravedlivé soudy o vědeckých předchůdcích. Ale jejich ‚omyly’ závisely přece na vědecké úrovni doby, v níž žili. Jen si zkuste na okamžik představit, že objevovali stovky elementárních částic mikrosvěta a nevěděli ani, že to všechno jsou jen různé aspekty pohybu v různých rovinách anizotropní struktury prostoročasu.“

„Opravdu?“ Kimi se zarděl až po uši.

Učitel přikývl a rozpačitý chlapec pokračoval v referátu, ale už s mnohem menším zápalem:

„Antisvět, černý svět, označili vědci v kódovém jazyce jako Tamas, podle oceánu interní energie ve staroindické filosofii. Je ve všech směrech protichůdný našemu světu, a proto našimi smysly absolutně nezachytitelný. Speciálními přístroji, které v porovnání s obvyklými pozemskými jsou jakoby obrácené naruby, podařilo se teprve nedávno poprvé zaregistrovat vnější obrysy Tamasu. Nevíme, jsou-li v něm podobná souhvězdí a planetární soustavy jako v našem světě, nazývaném Šakti. Ale podle zákonů dialektiky by měl pohyb hmoty existovat i tam.“

„Je těžká si to představit, ale ‚neviditelné slunce Tamasu’ zní rozhodně zajímavě!“ vpadl do referátu Rer.

„A neviditelná planeta, obývaná bytostmi, které stejně jako my touží proniknout do bezedných prostor našeho vesmíru!“ zazněl Ivettin hlas v zadní řadě.

„A celé hvězdné systémy, galaxie se zápornou gravitací, se zápornými vlastnostmi gravitačních polí tam, kde u nás jsou kladné, s mrtvou nehybností místo našeho pohybu.

Všechno úplně obráceně!“ připojila se Ajoda, opřená lokty o měkkou okenní předprseň.

„Abych nezapomněl na galaxie. Jejich klasické formy znali už první vynálezci teleskopů,“ pokračoval Kimi, „ale bylo zapotřebí několika staletí, než je začali chápat jako reálný odraz vesmírné struktury; jako vlákna, či správněji, jako pruhy našeho světa, prostoupené pásy Tamasu a spolu s ním stočené v nekonečnou spirálu. Ukázalo se, že světlo i ostatní záření se nikdy nešíří vesmírem přímočaře, nýbrž že se stáčejí do spirály, jejíž závity se s narůstající vzdáleností od pozorovatele stále víc uvolňují. Vysvětlila se pulsace světelných vln a jejich zkracování při průniku do hloubi spirály, i zdánlivý rozptyl hvězd a galaxií v nejvzdálenějších závitech. Vědci rozřešili i Lorentzovu rovnici s jejím relativním zanikáním času a narůstáním hmoty při světelné rychlosti. A při dalším kroku pochopili nulový prostor jako hranici mezi světem a antisvětem, mezi světem Šakti a Tamasem, kde se vzájemně vyrovnávají a neutralizují protilehlé body prostoru, času a energie. I nulový prostor má tvar spirály, podobně jako oba světy, ale…“ Mladík se odmlčel. „Pořád si ještě nedovedu představit, jak vzniká možnost pohybovat se v něm, dosáhnout skoro okamžitě libovolný bod kdekoli ve vesmíru. Dozvěděl jsem se přibližně, že paprskový hvězdolet se nepohybuje ve spirále jako světlo, nýbrž napříč, ve směru její podélné osy, a využívá při tom anizotropie prostoru. Zdá se, jako by hvězdolet vzhledem k času stál na místě a celá spirála se otáčela kolem něho…“ Kimi zrudl a bezmocně potřásl hlavou za všeobecného smíchu svých spolužáků.

„Špatně se Kimimu odvděčujete,“ zvedl učitel nespokojeně ruku. „Nová mapa vesmíru má ještě mnoho míst, která jsou dostupná jen matematickému ohmatávání jednotlivých jevů.“ Učitel pohlédl na ztichlé žáky a dodal: „Kimi neřekl ještě jednu důležitou věc. Oblasti záporné gravitace v kosmickém prostoru byly známy už dávno. Ale teprve před třemi stoletími se zjistilo, že jsou to vlastně propasti z našeho světa do nulového prostoru. Kdysi v nich beze stop mizely mezihvězdné koráby cizích civilizací, neuzpůsobené pro pohyb v záporné gravitaci. Daleko většímu nebezpečí je vystaven paprskový hvězdolet. Při sebemenší chybě při vyrovnávání gravitačních polí riskuje, že sklouzne buď do našeho prostoru Šakti, nebo do antiprostoru Tamasu. Návrat z Tamasu je nemožný. Nevíme prostě, co se tam děje s našimi předměty: dochází-li k okamžité anihilaci, či zda všechny aktivní procesy naráz ustávají a hvězdolet se promění v horu absolutně mrtvé masy. Teď si tedy umíte představit, jak obrovské riziko znamenal start Temného Plamene. Lidé se toho však odvážili. Možnost proniknout v jediném okamžiku ke stanovenému bobu kdekoli ve vesmíru stála za všechna rizika. Vždyť ještě nedávno bylo něco podobného pouhou fantazií. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak vyřešit problém doléhající jako prokletí na všechny civilizace Velikého Okruhu, které se dosud mohly vzájemně poznávat jen na obrazovkách Vnějších Stanic.