Mistr a Marketka

Korovjevnepozorovaně a hbitě přistrčil Mistrovi židli a ten na ni těžce dosedl. Markéta poklekla, přitiskla se k nemocnému a ztichla. V rozčilení ani nepozorovala, že už není nahá, ale že má na sobě černý hedvábný plášť. Nemocný sklopil hlavu a upíral do země divoký, zachmuřený pohled. „Hm,” poznamenal po chvíli Woland, „pěkně ho zřídili.” Pakporučil Korovjevovi: „Rytíři, dejte mu napít.” Markétka domlouvala nemocnému rozechvělým hlasem: „Napij se! Máš strach? Věř, že ti pomůžou!” Mistr uchopil pohár a jedním douškem ho vyprázdnil, ale ruka se mu roztřásla tak, že pohár upustil a ten se u jeho nohou rozlétl na tisíc kousků. „Střepy znamenají štěstí,” zašeptal KorovjevMarkétě. „Podívejte, už přichází k sobě.” A opravdu, pohled nemocného se zklidnil. „Jsi to ty, Margot?” „Ano, ano, jsem to já,” ujišťovala ho.

„Dejte mu ještě napít!” nařídil Woland.

Po druhém poháru nočnímu hostu zajiskřily oči a vyjasnily se.„To už je lepší,” řekl mág a přivřel víčka. „Teď si můžeme klidně pohovořit… kdo jste?” „Momentálně nikdo,” odpověděl Mistr a trpce se pousmál.

„Odkud přicházíte?”

„Zkliniky. Jsem blázen,” přiznal se host.

Markéta se neudržela a znovu se rozplakala. Pakotřela slzy a vykřikla:

„To je hrozné! On je Mistr, pane, upozorňuji vás! Vyléčte ho, zasluhuje si to!” „Víte, s kým mluvíte?” vyptával se ho Woland. „A kde jste?” „Vím,” přisvědčil Mistr. „Můj soused v blázinci byl Ivan Bezprizorný. Vyprávěl mi o vás.” „Bodejť, jakby ne,” pokyvoval Woland, „měl jsem to potěšení setkat se s ním na Patriarchových rybnících. Divmě samého nepřipravil o rozum, když mi pořád dokazoval, že neexistuju. Ale vy věříte, že jsem to skutečně já?” „Nezbývá mi než věřit,” odpověděl příchozí. „To se ví, daleko jednodušší by bylo pokládat vásza pouhý výplod halucinace… ” Zarazil se a spěšně dodal: „Promiňte… ” „Jestli je to pro vásjednodušší, poslužte si,” odpověděl zdvořile mág. „Ne, ne!” protestovala polekaně Markétka a tahala Mistra za rukáv. „Vzpamatuj se! To není žádná halucinace! On stojí opravdu před tebou!” Kocour se znovu vmísil do hovoru:

„Já vážně připomínám spíš výplod halucinace… Jen sí povšimněte mého profilu v měsíčním světle…” Vhupl do světelného pruhu a chtěl ještě cosi dodat, ale okřikli ho, a takjen zaskřehotal: „Dobrá, dobrá, už mlčím, coby tichá halucinace… ” A ztichl. „Povězte mi, proč vám Markétka říká,Mistře’?” vyptával se mág. Tázaný s úsměvem vysvětloval:

„To je omluvitelná slabost. Příliš přecenila můj román.”

„Román? O čem?”

„O Pilátovi Pontském.”

Plamínky svíčekse znovu rozkomíhaly, roztřásly a nádobí na stole zařinčelo. Woland se bouřlivě rozchechtal, ale nikoho to nepřekvapilo. Kňour neznámo proč zatleskal. „O čem? O kom?” ujišťoval se znovu, když se dost nasmál, jako by nevěřil svým uším. „To je fantastické! V dnešní době? A to jste si nemohl zvolit lepší námět? Ukažte mi to svoje dílo,” a napřáhl ruku. „Bohužel, nemohu vám posloužit,” přiznal se Mistr, „já je totiž spálil.” „Nezlobte se, ale nevěřím vám,” namítl mág, „každý ví, že rukopisy obvykle dobře nehoří.” A otočil se ke Kňourovi.

„Dej sem román.” Kocour seskočil na zem a tu všichni zpozorovali, že seděl na objemném rukopisu. Popadl jeden exemplář a s úklonem ho podal Wolandovi. Markéta se roztřásla a znovu plačtivě vykřikla: „To je on! To je ten rukopis!” Pakse vrhla k Wolandovi a u vytržení volala: „Mocný, všemohoucí pane!” Mág uchopil rukopis, obracel ho v rukou, pakho odložil stranou a mlčky, bezúsměvu zkoumal nočního hosta. Ten náhle zneklidněl a rozesmutnil se. Vstal, lomil rukama, nervózně sebou poškubával a zmateně blekotal tváří v tvář vzdálenému měsíci: „Ani v noci při měsíčku nemám klid… Proč jste mě vyrušili? Ó bohové… ” Markéta zaryla nehty do nemocničního županu, přitiskla se k Mistrovi a úzkostlivě hořekovala: „Bože, jakto, že ti léknepomáhá?”

„Nevadí, nevadí,” šeptal Korovjeva otáčel se kolem nemocného, „ještě jeden pohár a já sisvámi přiťuknu… ” Pohár se zableskl v měsíčním světle, jako by mžikal, a účinekse brzy dostavil. Mistra vtlačili znovu na židli: tvářil se klidněji. „Všecko je jasné,” prohodil Woland a poklepal ukazovákem na rukopis. „Naprosto,” potvrdil kocour, který už zapomněl na své předsevzetí stát se tichou halucinací. „Osnova románu mi je teď úplně jasná. Co říkáš, Azazelo?” obrátil se k nemluvnému zrzkovi. „Říkám,” zahuhňal zrzek, „že by tě měli utopit.”

„Smilování,” žadonil kocour, „nevnukej mému veliteli podobnou myšlenku. Věř, že bych se ti každou noc zjevoval v měsíčním přísvitu jako tenhle ubohý Mistr a kýval bych na tebe, abysmě následoval. Jakby ti asi bylo, hm?” „Markétko,” začal mág, „čeho si dále žádáte?”