Mistr a Marketka

„Ó Afranie! Kdo by tě předal soudu, dopustil by se zločinu! Zasluhuješ nejvyšší odměnu. Jakse to odehrálo?” Afranius začal vyprávět.

Zatímco on sám se zabýval případem Jidáše Iškariotského, oddíl tajné stráže pod vedením jeho pomocníka dorazil kvečeru na vrchol hory. Brzy zjistil, že chybí tělo jednoho zločince. Pilát se otřásl a prohlásil chraplavě: „To se dalo předpokládat!” „Neznepokojuj se ani v nejmenším, prokurátore,” řekl Afraniusa pokračoval. „Těla Dismase a Gestase s očima vyklovanýma od dravců vojáci posbírali a neprodleně začali pátrat po třetím. Zakrátko je objevili. Jistý muž…” „Jménem Matouš Lévi,” prohlásil Pilát spíš přesvědčivě než tázavě. „Takjest, prokurátore.”

„Matouš se ukrýval v jeskyni na severním svahu Golgoty a čekal, až se setmí. Měl u sebe obnažené Ješuovo tělo.

Sotva stráž vstoupila do jeskyně s pochodní, Matouš se rozlítil. V návalu zoufalství a zloby vykřikoval, že se nedopustil žádného přečinu. Podle zákona má každý člověkprávo pohřbít popraveného zločince, když se mu zachce. Prohlásil, že se nehodlá s mrtvolou rozloučit. Vzrušeně vyrážel nesouvislé výkřiky, střídavě prosil a proklínal…” „Takže musel být zajat?” zeptal se chmurně Pilát.

„Nikoli, prokurátore,” uklidňoval ho Afranius, „toho drzého pomatence se nakonec podařilo uklidnit slibem, že tělo bude pohřbeno. Když Matouš pochopil, co mu říkají, ztichl, ale oznámil, že se nikam nehne a že si přeje, aby se mohl zúčastnit pohřbu. Tvrdil, že neodejde, i kdyby ho třeba zabili, a dokonce jim k tomu účelu nabídl nůž na chleba, který měl u sebe.” „Odehnali ho?” zeptal se přidušeně vladař.

„Nikoli, prokurátore. Můj pomocníkdovolil, aby se směl zúčastnit pohřbu.” „Kdo z tvých pomocníků vedl oddíl?” zajímal se Pilát.

„Tolmaius,” odpověděl velitel tajné služby a dodal s obavou v hlase: „Dopustil se snad chyby?” „Pokračuj,” přerušil ho vladař. „Nestala se žádná chyba. Vůbec začínám být nesvůj, Afranie. Podle všeho mám co dělat s člověkem, který se nikdy nedopouští chyb. Ten člověkjsi ty.”„Matouše naložili na vůzspolu s těly popravených a přibližně za dvě hodiny dojeli k opuštěné úžlabině severně od Jeruzaléma. Tam oddíl za hodinu vykopal hlubokou jámu — vojáci se střídali — a pohřbil do ní těla všech tří ukřižovaných.” „Obnažená?”

„Nikoli, prokurátore. Moji lidé vzali s sebou k tomu účelu chitóny. Navlékli nebožtíkům na prsty prsteny. Ješuovi jednoduchý, Dismasovi dvojitý a Gestasovi trojitý.

Pakzavalili jámu balvany. Tolmaiuszná poznávací znamení.” „Ach, kdybych to jen tušil!” zamračil se vladař. „Rád bych na vlastní oči spatřil toho Matouše…” „Je zde, prokurátore.”

Pilát vypoulil oči, chvíli si zkoumavě prohlížel Afrania a pakřekl: „Díky za vše, co jsi v té věci učinil. Žádám tě, abyske mně zítra poslal Tolmaia a předem mu naznačil, že jsem s ním spokojen. Tebe pakprosím,” a vytáhl z opasku, který ležel na stole, prsten a podal ho veliteli tajné služby, „abysode mne přijal na památku tento prsten.” Afraniusse uklonil se slovy:

„Poctil jsi mě svou přízní. Díky, vladaři.”

„Dále tě žádám, abysodměnil oddíl, který pohřbíval mrtvé. Špehové, kteří ztratili Jidáše z dohledu, zasluhují důtku.

A teď zavolej řečeného Matouše. Chci slyšet podrobnosti o Ješuově případu.” „Jakporoučíš, prokurátore,” vyhrkl Afraniusa odcouval s úklonem k východu. Pilát tleskl do dlaní a zvolal: „Sluhové, ke mně! Světlo!”

Zatímco velitel tajné služby sestupoval do zahrady, za Pilátovými zády v rukou služebníka už zaplálo chvějivé světlo.

Před prokurátorem stály na stole tři svícny a měsíčná noc rázem ustoupila do zahrady, jako by ji Afraniusodvedl s sebou.

Velitele vystřídal na kolonádě malý vyhublý človíčeka vedle něho kráčel obrovitý centurio. Krysobijce zachytil vladařůvpohled a vzdálil se: zmizel v zahradě. Správce Judeje si prohlížel napůl dychtivě, napůl vylekaně příchozího. Takse díváme na člověka, o kterém jsme mnoho slyšeli i přemýšleli a který konečně stojí před námi. Byl sotva čtyřicetiletý, černovlasý a otrhaný, pokrytý od hlavy k patě zaschlým blátem. Rozhlížel se úkosem, číhavě jako zvíře, zkrátka působil nevzhledně a nejspíš se podobal městskému žebrákovi, jakých potkáváte houfy na stupních chrámu nebo na tržištích hlučného a špinavého Dolního Města. Oba dlouho mlčeli. Vtom muž zbledl, zavrávoral, a kdyby se nezachytil špinavou rukou stolu, určitě by upadl. To přimělo Piláta, aby konečně přerušil dlouhé mlčení a zeptal se: „Co je ti?”

„To nic,” odpověděl Matouš Lévi a těžce polkl, až mu hubený, holý, popelavý krks ohryzkem povyskočil a znovu klesl. „Co je ti, odpověz,” opakoval Pilát.

„Jsem unaven,” odpověděl Matouš a zarytě upíral oči na obrazce na mozaikové podlaze. „Posaď se,” vybídl ho vladař a ukázal na křeslo.

Host k němu nedůvěřivě vzhlédl, přišoural se ke křeslu, zašilhal na zlatá opěradla a usedl vedle na podlahu. „Vysvětli mi, proč si nesedneš do křesla,” tázal se Matouše Léviho prokurátor. „Jsem špinavý, znečistil bych je,” procedil Matouš, oči upřené do země. „Poručím, aby ti přinesli něco k jídlu.”

„Nechci, nemám hlad,” odmítal host.