Mistr a Marketka

Zatím se Getsemanská zahrada rozezněla slavičím zpěvem. Nikdo neví, kam vedly stopy dvou Jidášových vrahů, ale cestu třetího známe. Muž v kápi sešel z cesty a prodíral se olivovým houštím na jih. Přelezl zahradní zeď daleko od hlavní brány, v jižním cípu, kde se v jednom místě vydrolilo zdivo. Brzy jste ho mohli zahlédnout na břehu Cedronu. Brodil se chvíli vodou, dokud nezpozoroval v dálce siluety dvou koní a vedle nich mužskou postavu. Koně stáli v potoce a voda jim omývala kopyta. Neznámý vsedl na prvního koně a muž v kápi se vyhoupl na druhého. Oba zvolna postupovali potokem a bylo slyšet, jakpod kopyty koní chrastí kamínky. Konečně jezdci vyjeli z vody, vyšplhali na jeruzalémský břeh a jeli krokem podél městských hradeb. Po chvíli se neznámý odpojil, pustil se napřed a brzy zmizel z dohledu. Muž v kápi zarazil koně, slezl na liduprázdné cestě, shodil plášť, obrátil ho naruby, vytáhl z podšívky plochou přílbu bezchocholu a nasadil si ji. Teď se vyšvihl do sedla muž ve vojenské chlamidě s krátkým mečem u pasu. Trhl uzdou a horkokrevný jezdecký kůň se pustil do cvalu a vytřásal jezdce. Nejeli daleko — muž mířil k jižní jeruzalémské bráně. Pod obloukem brány tančilo neposedné rozkmitané světlo pochodní. Strážní z druhé centurie Bleskové legie posedávali na kamenných lavicích a hráli v kostky. Když viděli přijíždět jezdce ve vojenské přílbě, vyskákali ze svých míst, ale jezdec jim jen pokynul a vjel do města. Jeruzalém tonul ve slavnostním osvětlení. Ve všech oknech plály svícny, odevšad se nesly chvalozpěvy a slévaly se v jeden nesladěný chór. Jezdec občaspohlédl do oken vedoucích na ulici a uviděl rodiny shromážděné kolem stolu, kde stály mísy s kůzlečím masem, hořkými bylinami a mezi nimi číše naplněné vínem. Pohvizdoval si tiše nějakou písničku a ubíral se zvolna po vylidněných ulicích Dolního Města k Antoniově věži a občasvzhlížel k rozzářenému pětiramennému svícnu, jaký nenajdete po celém světě, rozklenutému nad chrámem, nebo na měsíc, zavěšený ještě výš. Palác Heroda Velikého se neúčastnil obřadu velikonoční noci. V jeho postranních komnatách, obrácených na jih, kde se ubytovali důstojníci římské kohorty a velitel legie, se míhala světla a bylo tu rušno a živo. Hlavní průčelí paláce se sloupovím a zlatými sochami, kde sídlil jediný nedobrovolný host — prokurátor — jako by osleplo v ostrém měsíčním svitu.

Tady panovalo ticho a tma. Jakse přiznal Afraniovi, správce Judeje netoužil po vnitřních komnatách. Nařídil, aby mu připravili lože na kolonádě, kde obědval a kde ráno vyslýchal odsouzence. Ulehl na rozestlané lůžko, ale spáneknepřicházel. Nahý měsíc trčel vysoko na jasné obloze a prokurátor ho několikhodin soustředěně pozoroval. Kolem půlnoci obestřel konečně prokurátora milosrdný spánek. Pilát křečovitě zívl, rozepnul si a shodil plášť, odepnul opasekse širokým nožem z dobré oceli, zasunutým v pochvě, položil jej do křesla vedle lůžka, zul si sandály a natáhl se. Banga k němu okamžitě vyskočil na postel, ulehl vedle, položil si hlavu k jeho. Pilát ho objal a konečně zavřel oči. Teprve potom usnul i pes. Lůžko tonulo v pološeru, zastíněné před měsíční září sloupem, ale od schodiště před kolonádou se k němu táhl stříbrný měsíční pás. Sotva se prokurátor ve spánku odpoutal od okolního světa, vykročil bezváhání po světelné stezce vzhůru k měsíci. Dokonce se ve snu šťastně rozesmál, jakse všecko krásně a neopakovatelně seběhlo na téhle průzračné modravé cestě. Kráčel provázen Bangou a po jeho boku šel potulný filozof. Diskutovali o něčem neobyčejně složitém a důležitém a nikomu z nich se nepodařilo druhého přesvědčit.

V ničem se neshodli, a proto byla diskuse zvlášť zajímavá a nebrala konce. Samozřejmě se ukázalo, že dnešní poprava je jen a jen nedorozumění: vždy tenhle filozof, který si vymyslel taknehoráznou teorii o tom, že všichni lidé jsou v jádru dobří, kráčí vedle Piláta, a je tudíž živ. Pouhé pomyšlení, že by takový člověkmohl být popraven, vladaře přímo vyděsilo.

Žádná poprava nebyla! Ne a ne! V tom spočívalo kouzlo putování po měsíčním schodišti. Měli dostatekvolného času, bouře se přižene až kvečeru a zbabělost je nesporně jednou z nejhorších lidských chyb.

Takto alespoň prohlašoval Ješua Ha-Nocri. Ne, filozofe, nesouhlasím: je to vůbec nejhorší lidská chyba! Dnešní správce Judeje a bývalý tribun legie nebyl například ani chvilku zbabělý tenkrát v Dívčím údolí, kde sveřepí Germáni divneubili obra Krysobijce. Ale uznej, filozofe: copakty, se svým rozumem, můžeš připustit myšlenku, že prokurátor Judeje zahodí svou kariéru kvůli člověku, který se prohřešil vůči Césarovi? „Ano, ano…,” sténal a povzlykával ve spánku Pilát. Ovšemže to udělá. Ráno by to ještě nedokázal, ale teď, v noci, všecko dobře rozvážil. Učiní vše, aby zachránil život prokazatelně nevinného pomateného snílka a lékaře! „Teď už se nikdy nerozloučíme,” promlouval k němu ve snu otrhaný filozof a tulák, který podivným řízením osudu zkřížil cestu jezdce Zlatého kopí, „kam půjdeš ty, tam půjdu i já!