Mistr a Marketka

Znovu opakujeme, že v třikrát proklatém bytě č. 50 určitě někdo bydlel. Občasse v telefonu ozval jednou nakřáplý, jindy huhňavý hlas, někdy se otevřelo okno a dokonce bylo slyšet gramofon. Přesto pokaždé, kdykolivtam orgány zamířily, našly byt prázdný. Několikrát, v různou denní i noční dobu, provedly namátkovou kontrolu. Ba co víc, chodily po bytě se sítí a prohledávaly každý kout. Ostatně tenhle byt byl už dávno podezřelý. Milice střežila nejen průjezd, který ústil na dvůr, ale i zadní vchod. Dokonce rozestavila hlídky na střeše u komínů. Ano, padesátka si ze všech pořádně utahovala a nedalo se proti tomu nic podniknout. To pokračovalo až do půlnoci z pátku na sobotu, kdy baron Maigel ve fraku a lakýrkách slavnostně vstoupil do bytu coby host. Bylo slyšet, jakmu kdosi otevřel. Přesně za deset minut vpadli milicionáři do bytu, bezzvonění, a nejenže tam nenašli obyvatele, ale ani nejmenší stopu po baronovi. To už bylo nad lidské chápání. Jakjsme předeslali, pátrání pokračovalo až do sobotního rozbřesku; přibyly nové, neobyčejně zajímavé důkazy. Na moskevském letišti přistálo šestimístné aerotaxi, které přiletělo z Krymu. Spolu s ostatními vystoupil podivný pasažér, mladší člověks mohutným strniskem vousů, se zarudlýma lekavýma očima a bezzavazadel. Vypadal, jako by se tři dny nemyl, a měl na sobě prapodivný úbor. Na hlavě čepici a přesnoční košili přehozenou kavkazskou pláštěnku, na nohou kožené modré, právě koupené slipry. Sotva sešel z letištních schůdků, už ho zastavili, a zanedlouho se nezapomenutelný ředitel Varieté Stěpan Bogdanovič Lotrovocitl před vyšetřovateli, kde přisypal další podrobnosti. S definitivní platností se vyjasnilo, že Woland pronikl do Varieté v podobě zahraničního umělce, zhypnotizoval Lotrova a pakho šikovně uklidil bůhví kolikkilometrů od Moskvy. Spisy se vršily, ale celý případ se jevil čím dál složitější. Bylo zřejmé, že dopadnout takové individuum, které provádí podobné žerty (obětí jednoho takového žertíku se stal i Sťopa), nebude jednoduché. Dodejme, že Lotrova na vlastní žádost zavřeli do spolehlivé cely. U vyšetřování ho vystřídal Varenucha, kterého právě zatkli v jeho vlastním bytě, kam se vrátil po téměř dvoudenní nepřítomnosti. Přestože svatosvatě sliboval Azazelovi, že už nikdy nezalže, lhal od prvního slova. Ostatně, nesuďme ho za to příliš přísně. Azazelo mu zakázal lhát a nadávat lidem po telefonu, teď administrátor mluvil bezpomoci tohoto přístroje. Těkal očima po místnosti a prohlásil, že se ve čtvrtekve své kanceláři zpil jako čuně, pakněkam odešel, ale neví kam, pil někde vodku, ale už si nevzpomíná kde, pakse válel kdesi u plotu, ale místo zapomněl. Teprve když mu pohrozili, že svým nesmyslným hloupým chováním narušuje důležité vyšetřování a že se za to bude zodpovídat, administrátor se rozplakal, bázlivě se ohlédl a šeptal přeskakujícím hlasem, že zalhal ze strachu před pomstou Wolandovy bandy a žádá si pancéřovou celu. „Sakra, co pořád mají všichni s tou pancéřovou celou?” zavrčel jeden z vyšetřujících. „Banditi je pořádně vyděsili,” poznamenal vyšetřovatel, který navštívil Ivana. Varenuchu uklidnili, jakse dalo. Ujistili ho, že se postarají o jeho bezpečnost a že k tomu nepotřebují ani pancéřový kryt, a tu z něho postupně vylezlo, že nepil žádnou vodku, ani se neválel u plotu, ale dostal nabančeno od jednoho zrzouna s vyčnělým špičákem a ještě jednoho tlouštíka… „Skočičí vizáží?”

„Ano, ano,” blekotal administrátor, třásl se jako list a vytrvale se ohlížel. Pakpodrobně líčil, jakstrávil skoro dva dny v bytě č. 50 coby upír a návnada a že málem zavinil smrt Rimského… Právě v tom okamžiku přiváděli Rimského, který přijel leningradským rychlíkem. Kupodivu tenhle rozklepaný, psychicky narušený stařec s bílými vlasy, ve kterém byste těžko hledali bývalého administrativního ředitele, nechtěl s pravdou ven a nedal si říct. Tvrdil, že žádnou Helu v okně své kanceláře v noci neviděl, ani Varenuchu, a jednoduše že se mu udělalo nevolno a v pomatení smyslů odjel do Leningradu. Je snad zbytečné dodávat, že nemocný zakončil svoji výpověď prosbou, aby ho zavřeli do pancéřové cely. Anušku zatkli v okamžiku, kdy se pokoušela podstrčit pokladní v obchodním domě na Arbatu desetidolarovou bankovku.

Vyslechli pozorně její vyprávění o létajících postavách z okna domu v Sadové a podkově, kterou sebrala podle vlastního tvrzení jen proto, aby ji odevzdala na milici. „Byla ta podkova opravdu zlatá a posázená brilianty?” vyptávali se. „Já vím moc dobře, jakvypadaj brilianty,” odpověděla uraženě. „A dal vám neznámý skutečně ruble, jaktvrdíte?”

„Já vím moc dobře, jakvypadaj ruble,” odsekla.

„A kdy se proměnily v dolary?”