Mistr a Marketka

Kňour vyšplhal po okapové rouře na střechu, kde ho zasypala palbou hlídka, která střežila komíny, bohužel rovněž bezvýsledně. Zvíře se rozplynulo v záři zapadajícího slunce, která zalila město. Zatím v bytě zlatnice chytily příchozím pod nohama parkety a v záři plamenů, na místě, kde předtím ležel jakoby v posledním tažení domněle zraněný kocour, se stále zřetelněji rýsovala mrtvola bývalého barona Maigela s bradou vzhůru a skelnýma očima. Na to, aby vytáhli mrtvého z plamenů, bylo pozdě. Skákali po hořící šachovnici parket, plácali se po doutnajících ramenech a prsou, ustupovali do pracovny a pakdo předsíně. Ti, kdo byli v jídelně a v ložnici, vyrazili přímo na chodbu. Do předsíně vyběhli další z kuchyně. Salónem se šířil kouř a oheň, kdosi v běhu vytočil telefonní číslo požárníků a houkl do sluchátka: „Sadová 302b.”

Déle se nemohli zdržovat. V předsíni vyšlehly plameny a těžce se dýchalo. Sotva se z rozbitých oken začarovaného bytu vyvalily první chuchvalce dýmu, ozvaly se na dvoře zoufalé výkřiky: „Hoří! Hoří!”

Vrůzných patrech činžáku křičeli obyvatelé do sluchátek: „Sadová, Sadová 302b!” Zatímco se v Sadové rozječely sirény na pádících červených podlouhlých vozech, které se sjížděly z různých koutů města, zmateně pobíhající lidé na dvoře zahlédli, jakv oblacích dýmu vylétly z okna ve čtvrtém patře tři temné mužské postavy a jedna ženská, docela nahá.

28 POSLEDNÍ DOBRODRUŽSTVÍ DLOUHÁNA KOROVJEVA A KOCOURA KŇOURA

Nikdo nedovede s určitostí říct, zda vyděšení nájemníci začarovaného domu v Sadové ulici skutečně zahlédli tři temné postavy, nebo zda se jim to jen zdálo. Stejně taknikdo nedokáže uhodnout, kam mířily. Nevíme ani, kde se rozdělily, pouze víme, že asi čtvrt hodiny po požáru se vynořil u skleněných lítacích dveří přepychového obchodu na Smolenském rynku, kde se prodávalo jen za dolary, dlouhán v kostkovaném obleku a s ním mohutný černý kocour. Kostkovaný rozrážel dava prodíral se ke dveřím, kde mu zastoupil cestu vrátný, vyzáblý mrňous, tvářil se krajně nepřátelsky a vybafl podrážděně: „Kocouři sem nesmí!”

„Pardon,” namítl křaplavě dlouhán a přiložil si žilnatou ruku k boltci, jako by nedoslýchal, „o jakých kocourech to mluvíte? Kde vidíte jaké kocoury?” Vrátný vykulil oči. A nebylo divu: kocour, který se až do této chvíle otíral kostkovanému o kalhoty, zmizel a za dlouhánovými zády vystrkoval hlavu tlusťoch v roztřepené čepici, s kocouři vizáží, a hrnul se rovnou do obchodu.

V náručí pevně svíral vařič. Tenhle podivný párekse mizantropickému vrátnému nechtěl líbit. „U násprodáváme jenom za dolary,” zachraplal a oči mu pod huňatým, jako od molů vyžraným prošedivělým obočím podrážděně jiskřily. „Milý zlatý,” zadrnčel kostkovaný a oko za rozbitým skřipcem mu zablesklo, „jakvíte, že nemám dolary? Soudíte snad lidi podle obleku? To nikdy nedělejte, vážený kustode. Nebo se můžete setsakramentsky splést. Přečtěte si ještě jednou pozorně příběh proslulého kalifa Harún-al-Rašída.

Ostatně nechme ten příběh zatím stranou. Abyste věděl, budu si na vásstěžovat vašemu vedoucímu a prozradím mu takové věci, že chtě nechtě opustíte své místo mezi skleněnýmí lítacími dveřmi.” „Kdoví, třeba mám vařič plný dolarů,” vmísil se popuzeně do hovoru kocourovitý a cpal se do obchodu. Za nimi se tlačili a nadávali lidé. Vrátný zpražoval podivnou dvojici nenávistným a přitom neklidným pohledem a nakonec ustoupil stranou. Naši přátelé se ocitli uvnitř.

Nejdřívse rozhlíželi a pakKorovjevprohlásil zvučným hlasem, že ho bylo slyšet po celém obchodě: „Krásný obchod! Skvělý obchod!”