Mistr a Marketka

Kupující se překvapeně otáčeli od pultů, třebaže tu bylo co chválit: v regálech se pestřily stovky rolí kartounu všech bareva za nimi se kupily štůčky hedvábí, šifónu a vlněných látekna fraky a smokinky. Dál, kam až oko dohlédlo, stály vyrovnané regály s krabicemi bot a několikobčaneksedělo na nízkých stoličkách, na pravé noze starý obnošený škrpál a na levé novou lakovou lodičku, a soustředěně poklepávaly podpatkem do koberečku. Kdesi v dalších prostorách obchodu zpívaly a vyhrávaly gramofony. Korovjeva Kňour míjeli všecky ty lákavé věci a zamířili rovnou k lahůdkářskému pultu, který sousedil s oddělením cukrovineka cukrářských výrobků. Bylo tu volněji, ženy v šátcích i baretech zde neobléhaly pulty jako v oddělení látek. Před lahůdkářským pultem stál malý hranáč, dokonale vyholený, až mu na tvářích prosvítala modrá kůže, v brýlích s kostěnými obroučkami a zbrusu novém, neužmoulaném klobouku se stuhou beznejmenší poskvrny, v šeříkovém plášti a rezavých jelenicových rukavicích, a něco si poroučel. Obsluhoval ho prodavač v běloskvoucím plášti a modré čepičce. Nožem ostrým jako břitva, podobným tomu, co ukradl Matouš, stahoval ze šťavnatého růžového lososa s plačtivýma očima stříbřitou, jakoby hadí kůži. „Taky dokonale vybavené oddělení!” prohlásil slavnostně Korovjev, „a koukej, ten sympatický cizinec,” a dobromyslně ukázal na šeříková záda. „Ne, Fagote,” odpověděl zamyšleně Kňour, „mýlíš se, kamaráde, mně se zdá, že tomu šeříkovém džentlmenovi cosi chybí, jen si všimni jeho výrazu.”

Šeříková záda sebou, pravděpodobně zcela bezděčně, škubla. Cizinec přece nemohl rozumět tomu, co si Korovjevse svým druhem povídá… „Prima?” vyptával se přísně šeříkový.

„Něco extra!” ujišťoval prodavač a koketně otáčel nožem pod kůží. „Prima — rád, špatný — nerad,” vysvětloval přísně cizinec.

„Jakby ne!” odpověděl nadšeně prodavač.

Naši přátelé ponechali cizince i s lososem osudu a přistoupili k oddělení cukrovineka cukrářských výrobků. „Dneska je ale vedro,” zapředl Korovjevhovor s mladou prodavačkou, která měla tváře jako míšeňská jablíčka, ale ta neodpověděla. „Po čempakjsou mandarínky?” zeptal se pak. „Třicet kopejekkilo,” odpověděla.

„To je ale drahota,” posteskl si, „ach jo…” Zamyslel se a potom vybídl Kňoura: „Jez, kamaráde.” Tlusťoch schoval vařič pod paždí, zmocnil se pomeranče, který ležel na vrcholku pyramidy, spolkl ho i se slupkou a pustil se do dalšího. Prodavačka se vyděsila.

„Zbláznili jste se?” zaječela a z tváře jí zmizel ruměnec, „dejte sem poukázku! Poukázku!” a upustila cukrářské kleštičky. „Dušinko, miláčku, krasavice,” zasípal Korovjev, naklonil se přespult a zamrkal na ni, „nemáme s sebou dneska dolary, víme? Ale přísahám na svou čest, že příště, nejpozději do pondělka, všecko vyrovnáme! Bydlíme kousekodtud, v Sadové, zrovna teď tam hoří…” Kňour spořádal třetí pomeranč, vsunul pracku do důmyslné věže, vybudované z tabulekčokolády, vytáhl tabulku zespodu a celá věž se přirozeně zřítila. Strčil do huby čokoládu i se zlatým staniolem. Prodavači u rybího pultu ztuhli překvapením, s noži v rukou, a šeříkový se obrátil k lupičům. Ukázalo se, že Kňour se mýlil: cizinci nic nechybělo, spíš přebývalo. Měl tváře jako sysel a oči mu jezdily sem tam. Prodavačka zezelenala a úzkostlivě zavřískla na celý krám: „Pavle Josifoviči!” Na její křikse sem hrnuli lidé od pultu s kartóny. Kňour poodešel od sladkých lákadel a zalovil v kádi s nápisem Kerčští lahůdkoví sledi. Vytáhl páreksleďů a slupl je; ocásky vyplivl. „Pavle Josifoviči!” zazněl znovu úpěnlivý výkřikza pultem s cukrovinkami, a za rybím vyštěkl prodavač s kozí bradkou: „Jedeš, syčáku!”

Ale to už k místu činu spěchal Pavel Josifovič, reprezentativní muž v čistém bílém, jako chirurgickém plášti a z kapsy mu čouhala tužka. Pavel Josifovič se vyznal. Zahlédl, jakv Kňourově tlamě mizí ocastřetího sledě, rychle odhadl situaci a pakmávl rukou a zavelel: „Zahvízdej!”

Zlítacích dveří na roh Smolenského rynku se vyřítil vrátný a začal pronikavě hvízdat. Kupující obklopili oba provinilce a vtom zasáhl Korovjev: „Občané!” vypískl tenkým rozechvělým hláskem, „je tohle nějaká spravedlnost, ptám se? Tady ten ubožák,” hlasmu přeskakoval a prstem ukázal na Kňoura, který se zatvářil lítostivě, „celý den spravuje vařiče, má hlad… Kdepakvezme chudákdolary?” Pavel Josifovič, obvykle uhlazený a klidný, ho přísně okřikl: „Mlčet!” Mávl netrpělivě rukou a ode dveří mu odpovídaly veselé trylky píšťalky. Korovjeva jeho chování ani v nejmenším nepřivedlo do rozpaků a pokračoval: „Kde vezme dolary, ptám se? Je hladový, žíznivý, a navíc je vedro. Ubožákochutnal na zkoušku mandarínku, která stojí všeho všudy tři kopejky. A tihle už hned hvízdají jako Slavíci loupežníci, burcují milici a vytrhují ji z práce. A tenhle se může cpát?” a ukázal na tlusťocha v šeříkovém, který se zatvářil vyplašeně. „Kdo je to? Odkud přijel a proč? My bychom se bezněho docela dobře obešli. Zval ho snad někdo?