Mistr a Marketka

Posluhovačka Gruňa zmizela neznámo kam. Dokonce předseda domovní správy je fuč a tajemníkProležněvjakbysmet! Provalilo se cosi neslýchaného: vedoucí pracovníci divadla jako by se do země propadli, včera se odehrálo skandální představení, ale kdo v něm vystupoval a z čího podnětu, to zůstalo záhadou. Zatím se schylovalo k poledni, kdy se měla otevřít pokladna. O tom přirozeně nemohlo být ani řeči! Na dveřích Varieté pohotově vyvěsili ceduli s oznámením: „Dnešní představení odpadá.” Frontou proběhlo vzrušení, šířilo se od čela, časem utichlo a had se začal rozpadávat. Přibližně za hodinu byla Sadová jako vymetená. Orgány se odebraly na jiné místo, aby zde pokračovaly ve vyšetřování, personál poslaly domů — zůstala jen služba — a budovu uzamkly. Účetní Lastočkin měl splnit dva úkoly:

Za prvé zajet do Komise pro estrády a masovou zábavu a referovat zde o včerejších událostech, za druhé navštívit finanční odbor a odevzdat včerejší výtěžek, tj. 21 711 rublů. Přesný a svědomitý Vasilij Stěpanovič zabalil peníze do novinového papíru, převázal balíčekmotouzem, strčil do aktovky a znalý předpisů nešel na autobusnebo na tramvaj, ale zamířil ke stanovišti taxíků. Sotva šoféři tří taxíků zahlédli zákazníka, jakspěchá s nabitou aktovkou, všichni tři mu ujeli před nosem s prázdným vozem a ještě se bůhvíproč rozdurděně ohlíželi. Účetní zůstal stát jako solný sloup a lámal si hlavu, co by to mohlo znamenat.

Asi za tři minuty se přihnal prázdný taxíka šofér se zamračil, sotva uviděl pasažéra. „Jste volný?” zeptal se Vasilij Stěpanovič a nechápavě si odkašlal. „Ukažte nejdřívpeníze,” zahučel vztekle taxíkář a díval se stranou. Užaslý Lastočkin sevřel drahocennou aktovku pod paží, vytáhl z náprsní tašky pětku a ukázal mu ji. „Nepojedu!” prohlásil úsečně šofér.

„Promiňte…,” vykoktal účetní, ale taxíkář ho přerušil:

„Máte třírublovky?”

Naprosto zmatený Lastočkin vylovil dvě třírublové bankovky a zamával jimi šoférovi před nosem. „Sedněte si,” vybafl taxíkář a bouchl do ručičky taxametru takprudce, že ji divneulomil. „Jedem.” „Copaknemáte nazpátekdrobné?” vyzvídal nesměle účetní. „Mám plnou kapsu drobných!” obořil se na něj taxíkář a v zrcátku se objevily jeho oči podlité krví. „To je dneska už třetí případ! Kamarádům se stalo něco podobnýho. Nějakej hajzl mi strčí pětku a já mu vrátím čtyři padesát. Vyleze, neřád. Za chvilku koukám a místo pětky mám v kapse nálepku od minerálky!” a jadrně zaklel. „Nebo jinej případ za Zubovskou. Chlap mi vrazí pětku a já mu dám nazpátektři ruble. Odejde, mrknu do peněženky a vtom vám odtud vylítne včela a píchne mě do prstu. Krucinál fagot…,” taxíkář znovu zaklel. „A pětka je v čudu. Prej včera v tomhletom Varieté (následovala neslušná slova) nějakej kouzelník, syčákjeden, prováděl kouzla s desetirublovkama (neslušná slova)…” Účetní oněměl, krčil se na sedadle a tvářil se, jako by slovo „Varieté” slyšel poprvé. Přitom si v duchu pomyslel:

No tohle!… Když dojeli na místo, šťastně zaplatil, vešel do budovy a zamířil po chodbě k předsedově kanceláři, ale už cestou poznal, že přišel nevhod. V sídle estrádní komise panoval zvláštní horečný shon. Kolem účetního se mihla posílkářka s vykulenýma očima a šátkem posunutým do týla. „Není tam a není! Není, lidičky zlatí!” volala a obracela se neznámo ke komu, „sako a kalhoty jsou na místě, ale v saku nikdo není!” Zmizela v nejbližších dveřích a hned nato se z nich ozval řinkot rozbitého nádobí. Ze sekretariátu se vyřítil vedoucí prvního odboru, Lastočkinůvznámý, ale byl natolikrozčilen, že účetního nepoznal a zmizel jako stín. Udivený Vasilij Stěpanovič došel až ke dveřím sekretariátu, umístěného v předpokoji kanceláře předsedy komise, a definitivně zkoprněl. Za zavřenými dveřmi burácel hrozivý hlas, který nepochybně patřil Prochoru Petroviči, předsedovi komise. Meje snad někomu hlavu? blesklo popletenému účetnímu. Ohlédl se a uviděl ležet v koženém křesle s hlavou zvrácenou na opěradlo a s nohama nataženýma téměř do poloviny místnosti sekretářku Prochora Petroviče — půvabnou Annu Richardovnu.

Poškubávala promáčeným kapesníčkem a usedavě plakala. Celou bradu měla zamazanou od rtěnky a po broskvových tvářích ji stékaly z řasčerné potůčky rozteklé barvy. Když zpozorovala, že někdo vešel, vyskočila, vrhla se k účetnímu, zaryla mu nehty do klop kabátu, cloumala jím a volala: „Sláva bohu! Konečně se našel alespoň jeden hrdina!

Všichni ostatní se rozutekli, zradili! Pojďme rychle k němu, já už si nevím rady!” a s brekem ho táhla do předsedovy kanceláře. Sotva Lastočkin překročil práh, lekal tím upustil aktovku a myšlenky se mu v hlavě zmátly. A bylo věru proč. Za obrovským psacím stolem, na kterém trůnil masívní kalamář, seděl pánský obleka suchým perem jezdil po papíře.

Měl vázanku, z kapsičky mu vykukovalo plnicí pero, ale nad límcem scházel krka hlava a z manžet nečouhaly ruce.

V pracovním zápalu vůbec nevnímal okolní zmatek. Jakmile zaslechl, že kdosi vešel, zvrátil se na opěradlo křesla a pod límcem zahřměl účetnímu dobře známý hlasProchora