Mistr a Marketka

„To slyším poprvé,” pousmál se Pilát, „možná že znám málo život… Tohle nemusíš zapisovat,” otočil se k tajemníkovi, který beztaknic nezapisoval, a pokračoval, obrácen k Ješuovi:

„Tosvyčetl v řecké knize?” „Nikoli, vladaři, k tomu jsem dospěl vlastním rozumem.” „A v tom spočívá tvé učení?” „Ano, vladaři.”

„Dejme tomu centurio Marekzvaný Krysobijce… To je podle tebe také dobrý člověk?” „Ovšem,” přitakal obžalovaný. „Pravda, je nešťastný. Od té doby, co ho jiní zohavili, stal se z něho krutý a bezcitný člověk. Zajímalo by mě, kdo ho takzmrzačil.” „To ti mohu povědět,” prohlásil Pilát, „odehrálo se to před mýma očima. Dobří lidé se na něj sesypali jako psi na kořist. Germáni ho popadli za krk, za ruce a za nohy. Pěší manipul padl do léčky, a kdyby z boku nezasáhl jezdecký oddíl pod mým velením, takbysdnes, filozofe, s Krysobijcem nerozmlouval. To se odehrálo za bitvy v Dívčím údolí.” „Kdybych si s ním takmohl popovídat,” prohlásil toužebně vězeň. „Jsem si jist, že by se změnil.” „Soudím,” ozval se Pilát, „že by velitele legie pramálo potěšilo, kdyby tě napadlo besedovat s některým z jeho důstojníků nebo vojáků. K tomu naštěstí nedojde a já budu první, kdo se o to postará.” Vtom do sloupořadí prudce vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlatým stropem, slétla níž, divže nezasáhla špičatým křídlem obličej bronzové sochy ve výklenku, a zmizela za hlavicí sloupu. Hodlala si tam možná slepit hnízdo. Mezitím se v náhle jasné a lehké prokurátorově hlavě zrodila tato formulace: Vladař vyšetřil případ potulného filozofa Ješuy zvaného Ha-Nocri a neshledal ho vinným. Zvláště paknezjistil nejmenší souvislost mezi Ješuovým působením a nedávnými nepokoji v Jeruzalémě. Ukázalo se, že potulný filozof je pomatený. Pročež prokurátor odmítá potvrdit rozsudeksmrti, vynesený malým synedriem. Maje na paměti, že pomatené utopistické výroky Ješuovy mohou vyvolat nepokoje ve městě, prokurátor vyhošťuje řečeného Ješuu z Jeruzaléma a nařizuje, aby byl uvězněn v Kaisarei Přímořské, kde má shodou okolností Pilát své sídlo. Zbývalo nadiktovat vše tajemníkovi.

Frnk! Nad vladařovou hlavou se mihla vlaštovčí křídla, ptákprudce zakormidloval k míse fontány a vyletěl na svobodu.

Pilát pohlédl na vězně a zpozoroval, jakse po jeho boku zvedá ohnivý sloup prachu. „To je vše?” otázal se tajemníka.

„Bohužel ne,” prohlásil nečekaně tajemníka podal mu další svitek. „Co ještě?” zeptal se Pilát zamračeně.

Přelétl zběžně pergamen a jeho výrazse pronikavě změnil. Jako by se mu po krku a obličeji rozlila kreva způsobila, že jeho zažloutlá pleť zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji. Současně cítil, jakse mu krevnahrnula do spánků, zběsile v nich buší a zamlžuje mu zrak. Hlava obžalovaného náhle zmizela a vystřídala ji jiná, olysalá, s řídkozubým zlatým věncem. Na jejím čele čněl kulatý vřed potřený mastí a rozleptával kůži. K tomu se přidala propadlá bezzubá ústa s pitvorně ohrnutým dolním rtem. Prokurátorovi připadalo, že růžové sloupoví a střecha zmizely. Jeruzalém hluboko dole pod zahradami paláce a všechno koleni utonulo v bujné zeleni zahrad na Capri. Pilátovi se zdálo, že ho klame i sluch: v dálce zaslechl tlumený hrozivý hlahol trub a zřetelně rozeznával huhňavý hlas, který nadutě protahoval slova: „Zákon trestající urážku velkého Césara…”

Vjeho mozku bleskly nesouvislé a nezvyklé myšlenky: Je ztracen! — potom: Jsme ztraceni! a mezitím už docela nejapná myšlenka o jakési nesmrtelnosti, která bezděčně vyvolávala trýznivý smutek. Násilím odehnal tyto představy, vrátil se pohledem na kolonádu a znovu před ním vyvstaly vězňovy oči. „Poslyš, Ha-Nocri,” spustil a zahleděl se na Ješuu zvláštním pohledem: tvářil se výhrůžně, ale jeho oči prozrazovaly obavu, „prohlašoval jsi někdy něco o velkém Césarovi? Odpověz! Prohlašoval, nebo neprohlašoval?” Přitom zdůraznil zápor víc, než se u soudu sluší, a upřel na tázaného pohled, jako by mu chtěl vnuknout jakousi myšlenku. „Mluvit pravdu je příjemné a nepůsobí to nejmenší námahu,” poznamenal vyšetřovaný.