Mistr a Marketka

„Běž se vycpat! Já nejsem žádná Claudina! Dávej si pozor, s kým mluvíš,” a po chvilce přemýšlení připojila dlouhou peprnou nadávku. Na lehkomyslného tlouštíka to působilo jako ledová sprcha a rázem vystřízlivěl. „Achich ouvej,” zvolal tiše a škubl sebou, „promiňte laskavě, dobrotivá královno Margot! Spletl jsem se. Za to může ten zatracený koňak!” Poklekl na jedno koleno, smekl cylindr a vysekl hlubokou poklonu. Pakzačal brebentit cosi o krvavé svatbě svého přítele Guessarda v Paříži, o koňaku, a jakje upřímně zdrcen tímhle politováníhodným omylem: přitom pletl ruské věty dohromady s francouzskými. „Kdyby sisalespoň navlékl kalhoty, nestydo,” obměkčila se Markéta. Tlouštíkse radostně zazubil, když poznal, že se Markétka nezlobí, a překotně sděloval, že se právě ocitl bezkalhot pouze proto, že je z roztržitosti zapomněl u řeky Jeniseje, kde se předtím koupal. Ujišťoval, že se tam neprodleně vypraví, tím spíš, že to je co by kamenem dohodil. Poroučel se do Markétiny ochrany a přízně a couval pozpátku k řece, až sklouzl a spadl naznakdo vody. Dokonce ani při pádu nezmizel z jeho obličeje, orámovaného malými licousy, nadšeně oddaný úsměv. Markéta pronikavě zahvízdala, aby přivolala svého oře, a přenesla se na protější břeh, zalitý měsíčním světlem — sem křídová hora nevrhala svůj stín. Sotva se dotkla chodidly orosené trávy, hudba u vrbin zazněla břeskněji a z ohně vzlétl chomáč jisker. Pod větvemi vrb, obalenými jehnědami, které se jasně rýsovaly ve světlé noci, seděly ve dvou řadách velkohubé žáby, nafukovaly se jako gumové a hrály na dřevěné píšťaly řízný pochod.

Světélkující ztrouchnivělá dřívka zavěšená na jívovém proutí osvětlovala noty. V záblesku plamenů žabí papuly matně světélkovaly. Pochod zněl na Markétinu počest. Dostalo se jí vpravdě slavnostního přijetí. Průzračné rusalky zastavily okamžitě svůj rej nad řekou a mávaly Markétce vodními řasami. Nad liduprázdným nazelenalým břehem se nesly široko daleko jejich pozdravy. Nahé divoženky se vyhouply z vrbin, postavily se do řady a hluboce, dvorně se ukláněly. K Markétě přiskočil jakýsi kozonoh a sápal se jí po ruce. Pakrozprostřel na trávě hedvábnou roušku, vyptával se, jestli se královna dobře vykoupala, a navrhoval, aby si chviličku lehla a odpočinula. Markéta poslechla. Kozonoh jí přinesl pohár šampaňského. Napila se a hned měla hřejivý pocit u srdce. Vyzvídala, kde je Nataša, a dostalo se jí odpovědi, že ta už se vykoupala a letěla na svém čuníkovi napřed do Moskvy, aby ohlásila, že Markéta se brzy dostaví, a pomohla pro ni připravit úbor. Během Markétčina krátkého pobytu pod vrbami se udála ještě jedna příhoda: náhle cosi zahvízdalo a černé tělo zřejmě nechtěně žuchlo do vody. Za několikvteřin už stál před Markétou tlouštíks licousy, který se taknešťastně uvedl na protějším břehu. Podle všeho stačil zaskočit na Jenisej, protože měl na sobě frak, ale jinakbyl promočený do poslední nitky. Koňakho už podruhé vytrestal: jaktlouštíkpřistával, omylem spadl do vody. Ale ani tohle nedopatření mu nevyhnalo z tváře úsměva rozesmátá Markéta dovolila, aby jí políbil ruku. Pakse všichni chystali na cestu. Rusalky dotančily svůj tanec v měsíčním svitu a rozplynuly se v něm. Kozonoh se uctivě Markéty zeptal, čím přijela k řece. Když řekla, že přiletěla na koštěti, prohlásil dotčeně: „Jakže, to se nehodí!” V okamžiku vyrobil ze dvou dřívekpochybný telefon a žádal kohosi, aby neprodleně poslal vůz. To se taky stalo. Na ostrovpřiharcoval světle žlutý sportovní vůz, ale za volantem neseděl šofér, nýbrž černý havran s dlouhatánským zobanem, v čepici z voskovaného plátna a v rukavicích s širokými manžetami. Ostrůvekznovu osaměl, rejdivé divoženky se rozplynuly v měsíční záři, oheň dohasínal a řeřavé uhlíky pokryl šedý popel. Kozonoh usadil Markétu a tlouštíka s licousy do vozu. Markéta se pohodlně zabořila do širokého zadního sedadla.

Vůzs jekotem poskočil a vznesl se až skoro k měsíci.

Ostrovi řeka narázzmizely a Markétka uháněla k Moskvě.

22 V ZÁŘI VOSKOVIC

Pravidelný hukot motoru Markétu zkolébával ke spánku, vůzletěl vysoko nad zemí a měsíční světlo příjemně hřálo.

Zavřela oči, nastavila tvář větru a bůhvíproč smutně vzpomínala na neznámý břeh řeky, který právě opustila; cítila, že už se tam nikdy nevrátí. Po všech těch kouzlech a zázracích dnešního večera se dovtípila, ke komu ji vlastně vezou na návštěvu, ale neděsilo ji to. Doufala, že tam znovu najde své štěstí, a to jí dodávalo sílu. Ostatně, na delší úvahy nezbýval čas.