Mlhoviny v Andromedě

Mven Mas zavolal archív zápisů automatické paměti a udal šifru. Na obrazovce pomalu pluly podivné obrazy, které přišly na Zem z kulové hvězdokupy Omegy Kentaura. Byla to druhá nejbližší hvězdokupa, vzdálená od naší sluneční soustavy šest tisíc osm set parseků. Světlo jejích zářivých hvězd letělo dvaadvacet tisíc let, než je spatřilo oko pozemského člověka.

Hustá modrá mlha se rozkládala v pravidelných vrstvách s vertikálně položenými černými válci, které se dosti rychle otáčely. Obrysy válců se chvílemi skoro neznatelně smršťovaly a podobaly se nízkým kuželům se společnou základnou. V tom okamžiku se vrstvy modré mlhy roztrhávaly na ostré ohnivé srpy, které se zběsilou rychlostí rotovaly kolem os kuželů; čerň se ztrácela někam do výšky, začaly narůstat ohromné, oslnivě bílé sloupce a za jejich šikmými plochami vyčnívaly zelené broušené špice.

Mven si mnul čelo a snažil se zachytit alespoň něco, co by dávalo nějaký smysl.

Broušené špice na obrazovce se spirálovitě ovinuly kolem bílých sloupů, znenadání se rozpadly na záplavu kovově zářících koulí a utvořily široký prstenec, který začal růst do šíře i do výše.

Mven Mas se tiše zasmál, vypnul zápis a vrátil se ke svým úvahám.

— Pro nedostatek obydlených světů, lépe řečeno pro nedostatečný styk s nimi ve vysokých šířkách Galaxie, nemůžeme se vytrhnout z temného mračna kolem galaktického rovníku. Nemůžeme se povznést nad kosmický prach, v němž vězí naše Slunce i jeho sousedi. Proto poznáváme vesmír obtížněji než ostatní…

Mven pohlédl k horizontu, kde pod Honícími psy, trochu níže než je Velký vůz, leželo souhvězdí Kštice Bereniky „severní“ pól Galaxie. Tím směrem se otvírala celá šíře galaktického prostoru, stejně jako na protilehlém bodu oblohy v souhvězdí Sochař, blízko známé hvězdy Fomalhaut, leží „jižní“ pól. V okrajové oblasti, kde je Slunce, má větev galaktické spirály rozpětí asi šest set parseků. Kolmo k rovině jejího rovníku urazili bychom tři sta až čtyři sta parseků, než bychom se dostali nad povrch obrovitého hvězdného disku. Hvězdolet nemůže překonat takovou vzdálenost, ale pro vysílání Okruhu to není nic nemožného. Zatím však z hvězd, které se ve zmíněných oblastech rozkládají, nezapojila se do Okruhu ještě ani jediná planeta…

Věčné záhady a nezodpovězené otázky by přestaly existovat, kdyby se lidstvu podařilo zvítězit nad časem, překonat jakýkoli prostor v libovolném časovém intervalu a vstoupit nohou vládce do nekonečných prostor kosmu. Pak nejen naše Galaxie, ale i ostatní hvězdné ostrovy by pro nás nebyly dál, než drobné ostrůvky Středozemního moře, které teď šplouchá dole v noční tmě. V tom je ospravedlnění troufalého pokusu, který zamýšlí Ren Boz a uskuteční on, Mven Mas, vedoucí kosmických stanic Země. Kdyby mohli lépe zdůvodnit pokus a získat svolení Rady…

Světla Spirální Dráhy se změnila z oranžové na bílou. Byly dvě hodiny v noci, doba zesílené dopravy. Mven si vzpomněl, že zítra je Slavnost Plamenných Číší, na kterou ho zvala Čara Nandi. Vedoucí vnějších stanic nemohl zapomenout na seznámení na mořském břehu, na dívku s bronzově rudou pletí a s dokonale pružnými pohyby. Byla jako kvítek upřímnosti a silných vznětů, vzácný v epoše, kdy lidé přísně ovládali vlastní city.

Mven se vrátil do pracovny, zavolal Institut Metagalaxie, kde se pracovalo v noci, a požádal, aby mu na zítřejší noc poslali stereofilmy několika galaxií. Když slíbili, vyšel na střechu vnitřní fasády. Zde měl svůj přístroj pro skoky do dálky. Mven miloval tento nepopulární sport a dosáhl v něm velkého mistrovství. Připevnil si popruhy od balónu s heliem, zapojil na okamžik pomocnou vrtuli na lehký akumulátor a vznesl se pružně do vzduchu. Opsal asi šest set metrů dlouhý oblouk, přistál na výběžku Domu Výživy, a znovu skočil. Pěti skoky se dostal do nevelkého sadu pod svahem vápencové hory, odepjal si přístroj na aluminiové věži a sklouzl po tyči na zem, k tvrdému loži pod mohutným platanem, kde za šelestění listí usnul.

Slavnost Plamenných píší dostala svůj název podle známé básně historika a básníka Zana Sena; popisuje v ní staroindický obyčej, podle něhož nejkrásnější ženy přinášely odcházejícím hrdinům bojové meče a číše s planoucí aromatickou pryskyřicí. Meče a číše se už dávno nepoužívají, ale zůstaly symbolem hrdinství. Velká pracovní schopnost a houževnatost, jíž v minulosti vynikali géniové, závisela na fyzické zdatnosti a dostatku stimulačních hormonů. Péče o fyzickou sílu za celá tisíciletí způsobila, že průměrný obyvatel planety se začal podobat starověkým hrdinům, věčně dychtícím po odvážných činech, po lásce a poznání.

Slavnost Plamenných Číší se stala jarním svátkem žen. Každý rok ve čtvrtém měsíci od zimního slunovratu — čili v dubnu podle starého kalendáře — nejpůvabnější ženy Země předváděly tance, písně a gymnastiku. Smíšením nejrůznějších ras obyvatelstva vznikly jemné odstíny krásy, které tu zářily v nekonečné pestrosti jako broušené drahokamy pro radost přepracovaných vědců a inženýrů, nadšených umělců i docela mladých žáků ze škol třetího cyklu.