Mlhoviny v Andromedě

Stejně krásná byla na podzim mužská Slavnost Herkulova, která se konala v devátém měsíci. Dospělí jinoši prokazovali svou zralost Herkulovými hrdinskými činy. Poslední dobou se o slavnostních dnech vžily veřejné přehlídky vynikajících činů a úspěchů za celý rok. Slavnost se stala svátkem mužů i žen a rozdělila se na dny Užitečné Krásy, Vysokého Umění, Vědecké Odvahy a Fantazie. I Mven Mas byl kdysi hrdinou prvního a třetího dne…

Mven přišel do obrovského Slunečního sálu Tyrhénského stadiónu, právě když vystupovala Veda. Vyhledal devátý sektor ve čtvrtém radiu, kde seděly Evda Nal a Čara Nandi, a stanul ve stínu arkády, zaposlouchávaje se do hlubokého Vedina hlasu. Zpívala cosi radostného, a v bílých šatech, s vysoko vztyčenou světlovlasou hlavou, zdála se Afričanovi ztělesněním jara. Každý divák měl před sebou čtyři tlačítka. Podle toho, jak hodnotil výkon umělcův, stiskl jeden z knoflíků a ve stropě sálu se rozsvěcela buď zlatá, modrá, smaragdová nebo rudá světla, která nahrazovala hlučný potlesk dřívějších dob.

Veda dozpívala a byla odměněna pestrou září zlatých a modrých světel, mezi nimiž tu a tam problesklo i zelené a červené, jak se to při vzrušení stává. Připojila se k přítelkyním a v té chvíli k nim přistoupil Mven Mas.

Rozhlížel se, hledaje pohledem svého učitele a předchůdce, ale Dara Vetra nebylo vidět.

„Kam jste ukryli Dara?“ obrátil se žertovně ke všem třem.

„A kam vy jste dal Rena Boze?“ odvětila Evda Nal a Afričan rychle uhnul před jejíma zpytavýma očima.

„Veter kope pod Jižní Amerikou a dobývá titan,“ řekla milosrdnější Veda Kong a cosi jí zacukalo ve tváři.

Čara Nandi pohybem ochránkyně objala krásnou historičku a přitiskla k její líci svou tvář. Obličeje obou žen byly velmi rozdílné, ale prostupovala je stejná něha. Čara měla pod širokým čelem rovné nízké obočí, které připomínalo obrysy plachtícího ptáka a harmonovalo s dlouze vykrojenýma očima. Vedino obočí se klenulo vzhůru.

Pták máchl křídly…, pomyslil si Afričan.

Bohaté černé vlasy padaly Čaře v lesklých proudech na ramena a zdůrazňovaly střízlivou barvu Vediných hladkých, vyčesaných vlasů.

Čara pohlédla na hodiny v kupoli sálu a vstala.

Afričana překvapil její oděv. Dívka měla holou šíji a na hladkých ramenou platinový řetízek, sepnutý pod klíčními kostmi zářivým rudým turmalínem. Téměř odhalená pevná ňadra se podobala širokým převráceným číším, jež mistrně vyhloubila ruka umělce. Mezi nimi se od spony k pasu táhl úzký pruh tmavě fialové látky. Stejné proužky vedly i středem každého prsu a upevňovaly se řetízkem na holých zádech. Dívčinu štíhlou postavu obepínal bílý pás posetý černými hvězdami, s platinovou přezkou v podobě měsíčního srpku. Vzadu se k pasu připínala dlouhá bílá sukně z těžkého hedvábí, zdobená rovněž černými hvězdami. Tanečnice na sobě neměla žádné skvosty, kromě zářících sponek na malých černých pantoflíčkách.

„Brzy přijdu na řadu,“ řekla Čara nevzrušeně a zamířila k podloubí průchodu. Ohlédla se ještě na Mvena a zmizela, sledována šepotem otázek a tisíci pohledů.

Na scéně se objevila nádherně urostlá gymnastka. Nebylo jí víc než osmnáct let. Obklopila ji zlatistá záře, zazněl hudební recitativ a dívka v jeho doprovodu předváděla závratným tempem obraty, přemety, salta a výskoky, a pak v okamžicích, kdy hudba přecházela do zpěvné melodie, udržovala rovnováhu v nejfantastičtějších pozicích. Diváci ji odměnili záplavou zlatých světel. Mven si pomyslil, že pro Čaru nebude lehké vystupovat po takovém úspěchu. S lehkou obavou si prohlížel nevýraznou masu lidí proti sobě, a vtom zpozoroval ve třetím oddělení Karta Sana. Malíř se s ním pozdravil tak vesele, že to Afričanovi připadalo nevhodné. Koho by měl znepokojovat osud Čařina vystoupení víc než malíře, jemuž stála modelem pro „Dceru Středozemního moře?“

Sotva si stačil pomyslit, že až skončí pokus, pojede se na obraz podívat — světla nahoře zhasla. Průzračné pódium z organického skla malinově zazářilo jako roztavená litina. Ze dna scény se vyřinuly proudy rudých ohňů. Vířily, zmítaly se a splývaly s rytmem melodie v pronikavém zpěvu houslí a v hlubokém zvuku měděných strun. Ohromen spádem a silou hudby, Mven ani hned nezpozoroval, že se uprostřed plamenné plochy zjevila Čara a začala tančit takovým tempem, že diváci zatajili dech.

Mven trnul hrůzou, co bude, když se hudba ještě zrychlí. Netancovaly jen dívčiny ruce a nohy, celé její tělo odpovídalo na ohnivou hudbu stejně žhavým dechem života. Pomyslil si, že byly-li všechny ženy starověké Indie jako Čara, pak je básník právem přirovnával k plamenným číším a nazval podle nich svátek žen.

Čařino osmahlé tělo nabylo v odlescích scény zářivého měděného odstínu. Mvenovi divoce zabušilo srdce. Stejnou barvu pleti viděl u lidí na pohádkové planetě Epsilonu Tukana. Právě tehdy poznal, že tělo může dosáhnout takové ušlechtilosti, kdy pohyby i nejjemnější záchvěvy nádherných tvarů dovedou vyjádřit nejhlubší odstíny citů, fantazie, vášně a touhy po štěstí…