„Když… velice se vám omlouvám… já…“
„To nic. Pracujete v Adaptu dlouho?“
„Druhý rok…“
„Aha, první pacient?“ ukázal jsem prstem na sebe. Trochu zrudla.
„Smím se vás na něco zeptat?“
Zamrkala. Snad si myslela, že si s ní chci umluvit schůzku.
„Beze všeho…“
„Jak je to zařízeno, že je z každého podlaží města vidět nebe?“
Okřála.
„To je velmi prosté. Televize, jak se tomu dříve říkalo. Na stropech jsou obrazovky a přenášejí to, co je nad zemí. Tvary mračen, nebe…“
„Ale ta podlaží asi nejsou vysoká,“ řekl jsem, „a přesto tam stojí i čtyřicetipatrové domy…“
„To je klam,“ usmála se. „Pouze část domů je skutečná; pokračování je obraz. Rozumíte?“
„Rozumím, jak je to, ale nerozumím, proč je to?“
„Proto, aby se obyvatelé ani jediného podlaží necítili zkráceni. V žádném směru.“
„Aha,“ řekl jsem. „No, to je vtipné… Ještě jedna věc. Jdu si pro knihy. Můžete mi doporučit několik věcí ze svého oboru? Takových… kompilačních…“
„Vy chcete studovat psychologii?“ podivila se.
„Ne, ale chci se dovědět, co jste za tu dobu vykonali.“
„Doporučovala bych vám Mayssena,“ řekla.
„Co je to?“
„Učebnice.“
„Chtěl bych raději něco většího. Kompendia, monografie.. vždycky je lepší čerpat z první ruky…“
„Bude to možná poněkud… nesnadné.“
Usmál jsem se zdvořile.
„Možná že ne. V čem vidíte ty nesnáze?“
„Psychologie se hodně zmatematizovala.“
„Já taky. Až k tomu místu, které jsme opustili před sto lety. Je potřeba víc?“
„Vy přece nejste matematik?“
„Není to mé povolání, ale studoval jsem to. Na Prométheovi. Měl jsem tam… spoustu volného času, víte?“
Užaslá, zrozpačitělá neřekla už nic. Nechala mi lístek se soupisem titulů.
Když odešla, vrátil jsem se k psacímu stolu a ztěžka usedl. Dokonce ona, pracovnice Adaptu… Matematika? Kdepak. Barbar. Nenávidím je, říkal jsem si. Nenávidím. Nenávidím. Nevěděl jsem ani, koho tím myslím. Všechny. Ano, všechny. Podvedli mě. Připravili mě o ně, poslali mě, aniž sami věděli, co dělají, neměl jsem se vracet, jako Venturi, Arder, Thomas, ale vrátil jsem se, aby se mě báli, abych chodil, jako nežádoucí výčitka svědomí. Nejsem k ničemu, říkal jsem si, kdybych aspoň mohl plakat, Arder to uměl. Říkal, že za slzy se člověk stydět nemusí. Možná, že jsem doktorovi lhal, neřekl jsem to nikdy nikomu, a určitě to nevím, jestli bych to udělal pro někoho jiného, snad ano, pro Olafa, později. Ale tím jsem si nebyl docela jist. Arder! Jak oni nás zničili, a jak my jsme jim věřili a po celou tu dobu jsme cítili za sebou Zemi, blízkou, věřící v nás, myslící na nás. Nikdo to nevyslovil, proč? O samozřejmých věcech se nemluví!
Vstal jsem. Nevydržel jsem sedět. Chodil jsem z kouta do kouta.
Dost. Otevřel jsem dveře do koupelny, ale vždyť tam ani voda nebyla, abych si ji vychrstl na hlavu. Ostatně, co je to za nápad! Vyslovená hysterie.
Vrátil jsem se do pokoje a začal balit.
III
Celé odpoledne jsem strávil v knihkupectví. Ale knížky v něm nebyly. Netiskly se už bezmála půl století. A já se na ně tolik těšil, po mikrofilmech, z nichž se skládala knihovna Prométhea. A nic z toho nebylo. Člověk se už nemohl prohrabávat v regálech, potěžkávat v ruce svazky a odhadovat jejich váhu, napovídající rozsah četby. Knihkupectví připomínalo spíš elektronickou laboratoř. Knihy, to byly krystalky, v nichž byl obsah nahrán. Číst se daly pomocí optonu. Byl dokonce podobný knize, ale s jednou jedinou stránkou ve dvou deskách. Při smáčknutí se objevovaly následující stránky textu. Ale optonu se užívalo zřídka, jak mi řekl prodávající robot. Veřejnost dávala přednost lektonům, četly hlasitě, daly se nařídit na libovolný druh hlasu, tempo, modulaci. Pouze vědecké publikace pro malý okruh zájemců byly ještě tištěny na plastiku, imitaci papíru. A tak se všechny mé nákupy vešly do jedné kapsy, přestože to bylo téměř tři sta titulů. Hrstka krystalického zrní — tak vypadaly knihy. Vybral jsem si hodně spisů historických, sociologických, trochu statistiky, demografie a z psychologie to, co mi doporučilo děvče z Adaptu. Také několik větších matematických příruček, větších samozřejmě ve smyslu obsažené náplně, ale ne rozměru. Robot, který mě obsluhoval, sám byl hotovou encyklopedií díky tomu, že je pomocí elektronických katalogů, jak mi řekl, přímo spojen se vzorníky všech možných spisů na celé zeměkouli. V knihkupectví se zásadně vyskytovaly pouze jednotlivé „exempláře“ knih, a jakmile je někdo potřeboval, nahrával se obsah žádaného spisu do krystalku.
Originály — „krystomatrice“ — byly neviditelné, byly totiž uloženy za ocelovými deskami, bledě modře naemailovanými. Takže knihy se teď tiskly pokaždé, když je někdo potřeboval. Otázka nákladu, jejich výše, rozebrání, přestal existovat. Bylo to skutečně velkolepé, ale přesto mi knížek bylo líto. Když jsem se dověděl, že jsou antikvariáty s papírovými knihami, vyhledal jsem jeden. Dočkal jsem se zklamání; vědecké tituly téměř neexistovaly. Literatura zábavná, trochu dětské, několik ročníků starých časopisů.