Návrat z hvězd

„Zpočátku jsme to pokládali… za zábavu. Zabíjení času, ale již po několika měsících, kdy bylo spojení se Zemí úplně přerušeno a my jsme jen viseli, zdánlivě nepohnutě vůči hvězdám, tehdy, víte, číst, že nějaký Petr kouřil nervózně cigaretu a čekal, zda Lucie přijde, a když přišla, že měla rukavičky, to se člověk napřed začal smát jako učiněný blázen, ale potom ho zkrátka a dobře bral čert. Jedním slovem, nikdo pak po něčem takovém ani nesáhl.“

„A matematika?“

„Ne. Ne hned. Napřed jsem se pustil do jazyků, víte, a nenechal jsem toho až do konce, přestože jsem věděl, že je to téměř nepotřebné, vždyť až se vrátím, budou to archaické dialekty. Ale Gimma a zvláště Thurber mě pobízeli, abych dělal fyziku, že se mi to může hodit. Pustil jsem se do toho s Arderem a s Olafem Staavem. Jedině my tři jsme nebyli vědci…“

„Vy jste přece byl graduovaný?“

„Doktorát z teorie informace, z kosmodromie a diplom inženýra nukleonika, ale to všechno bylo z praxe ne teoretické. Vy přece víte, jak zná inženýr matematiku. Tak tedy fyzika, ale chtěl jsem mít ještě něco svého. Teprve pak — později — čistá matematika. Na matematiku jsem jaktěživ neměl buňky. Žádné, pranic, jedině houževnatost.“

„Ano,“ řekl tiše. „Musel jste ji mít, abyste… odletěl.“

„Spíš abych se dostal do výpravy,“ opravil jsem ho. „A víte, proč tomu tak bylo s matematikou? Pochopil jsem to až tam. Protože ona je nade vším. Ablovy a Kroneckerovy věci jsou stejně dobré dnes jako před čtyřmi sty lety. A tak tomu bude vždycky. Vznikají nové cesty, ale staré dále ještě vedou vpřed. Nezarůstají. Tam… tam je — věčnost. Matematika jediná se jí neleká. Tam jsem pochopil, jak bezpodmínečně je nezbytná. A silná. Nic se jí nevyrovná. A že mi to šlo tak těžko, to bylo také dobré. Lopotil jsem se s tím, a když jsem nemohl spát, opakoval jsem si materiál probraný ve dne.“

„Zajímavé,“ řekl, ale v jeho hlase nebyl zájem. Nevěděl jsem ani, zdali mě poslouchá. Daleko v parku vzlétaly ohnivé sloupy, červené a zelené požáry, doprovázely je sborové výkřiky radosti. Ale tady, kde jsme seděli, pod stromy, bylo tma. Umlkl jsem. Avšak to ticho bylo nesnesitelné.

„Pro mne to mělo sebezáchovnou hodnotu,“ řekl jsem. „Teorie množin… To, co Mirea a Awerin učinili s Cantorovým odkazem, víte, to operování s veličinami superinfinitezimálními, metainfinitezimálními, a ta kontinua dokonale štěpná a mocná… to byla nádhera. Čas, kdy jsem nad tím vysedal, pamatuji, jako by to bylo včera.“

„Není to tak zbytečné, jak si myslíte,“ zamumlal. Přece tedy naslouchal. „Neslyšel jste patrně o Igalliových pracích?“

„Ne. Co je to?“

„Teorie nekontinuitního antipole.“

„O antipoli nic nevím. Co je to?“

„Retroanihilace. Z toho vyšla parastatika.“

„Ty termíny jsem jaktěživ neslyšel.“

„No ovšem. Vzniklo to před šedesáti lety. To byl stejně teprve úvod ke gravitologii.“

„Vidím, že si budu muset pořádně zasednout ke knihám,“ řekl jsem. „Gravitologie, to je patrně teorie gravitace, že?“

„Víc. To se nedá vyjádřit jinak než matematikou. Prošel jste si Appiana a Frooma?“

„Ovšem.“

„V tom případě by vám to nemělo dělat žádné těžkosti. To je rozvíjení metagenů v n-rozměrném konfigurativním, degenerujícím souboru.“

„Neříkejte. Skrjabin přece dokázal, že neexistují jiné metageny než variabilní?“

„Ano. Velmi krásný důkaz. Ale tyto jsou metakontinuitní, víte?“

„Není možná! To přece… to muselo otevřít celý nový svět!“

„Ano,“ přitakal suše.

„Vzpomínám si na jednu práci Mjaňakovského…“ začal jsem.

„Och, to je velice vzdálené. Nanejvýš směr je příbuzný.“

„Kolik času mě může stát, než si projdu všechno, co se vykonalo za celou tu dobu?“ otázal jsem se.

Chvíli mlčel.

„Nač vám to je?“

Nevěděl jsem, co odpovědět.

„Nebudete již létat?“

„Ne,“ řekl jsem. „Jsem moc starý. Nevydržel bych takové zrychlení, jaké… ale stejně… už bych neletěl.“

Po těchto slovech jsme umlkli nadobro. To nečekané nadšení, s jakým jsem mluvil o matematice, najednou vyprchalo a já seděl vedle něho a pociťoval tíhu vlastního těla jako zbytečnou veličinu. Kromě o matematice jsme neměli spolu o čem mluvit — a oba jsme to věděli. Tu se mi zazdálo, že dojetí, s nímž jsem hovořil o blahodárné roli matematiky za cesty, byl podvod. Klamal jsem sám sebe skromností, snaživým hrdinstvím pilota, jenž se v trhlinách mlhovin věnuje teoretickému studiu nekonečna. Přelhával jsem se. Co jiného to koneckonců bylo? Cožpak trosečník, který bloudil měsíce na moři, aby se nezbláznil, tisíckrát si ověřil počet dřevěných vláken, z nichž se skládal jeho prám, měl by se tím vychloubat po návratu na pevninu? Tím, že byl dost odolný, aby se zachránil? Tak co z toho? Co bylo komu po tom? Proč by to mělo někoho zajímat, jakými věcmi jsem deset let krmil svůj nešťastný mozek? Proč to mělo být důležitější než to, co vyplňovalo má střeva? Nejvyšší čas zanechat té hry na zdrženlivého hrdinu, pomyslil jsem si. To si budu moci dovolit, až budu vypadat jako on. Já musím myslit na budoucnost!

„Pomozte mi vstát,“ řekl šeptem.