Návrat z hvězd

Koupil jsem si (jedině za staré knihy se muselo platit) něco pohádek z doby před čtyřiceti lety, abych si ujasnil, co se teď pokládá za pohádku — a vypravil jsem se do sportovního skladu. Tady už mé zklamání bylo bez hranic. Lehká atletika se udržovala v jakési zakrnělé podobě. Běhy, vrhy, skoky, plavání, ale téměř žádné boje. Box už neexistoval, a to, čemu se říkalo zápasy, to bylo jakési vysloveně směšné přetlačování místo poctivého boje. Podíval jsem se na jedno utkání z mistrovství světa v projekčním sále skladu a myslil jsem, že mě vztekem vezme čert. Občas jsem se dal do smíchu jako blázen. Ptal jsem se na zápas ve volném stylu, judo, jiu-jitsu, ale nikdo ani nevěděl, co to je. Je to pochopitelné, jestliže kopaná jako disciplína vymřela bez nástupce, protože v ní dochází k ostrým střetnutím a úrazům. Hokej existoval, ale jaký! Hrálo se v kombinézách tak nafouknutých, že hráči vypadali jako obrovské míče. Komický byl pohled na dvě mužstva, která se spolu pružně srážela. Ale ona to také byla fraška a ne zápas. Skoky do vody ano, ale pouze ze čtyř metrů. Hned jsem si vzpomněl na svůj (svůj!) bazén a získal jsem skládací trampolínu, abych si zvýšil tu, kterou najdu v Klavestře. Celý ten krach byl důsledkem betrizace. Že zmizely býčí a kohoutí zápasy a jiná krvavá podívaná, toho jsem nelitoval. Nikdy jsem také nebyl stoupencem profesionálního rohování, ale ta vlažná polívčička, jaká zbyla, mě vůbec nelákala. S proniknutím techniky do sportu jsem se smířil jedině v turistice. Zvlášť podvodní turistika se rozvinula. Prohlédl jsem si různé typy potápěčských souprav, malá elektrická torpéda, na nichž se dalo cestovat u dna jezer, kluzáky, vodní vznášedla, pohybující se na podušce stlačeného vzduchu, vodní mikroglidery. To vše bylo opatřeno zvláštním zařízením, které zabraňovalo nehodám.

Dostihy, dokonce velmi populární, jsem nemohl uznat za sport. Pochopitelně, žádní koně, žádná auta, závodila automaticky řízená vozidla, a mohlo se na ně sázet. Tradiční závodní sporty silně ztratily na významu. Vysvětlili mi, že hranic fyzických možností člověka bylo dosaženo a zlepšovat rekordy mohl pouze člověk nenormální, nějaká zrůda, vynikající silou nebo rychlostí. Rozumově jsem se s tím musel smířit. Nesporně chvályhodná byla skutečnost, že pozůstatky atletických disciplín, které hromadnou popravu přetrvaly, se masově rozšířily. Přesto však jsem z té tříhodinové přehlídky odešel zdrcen.

Vybrané sportovní nářadí jsem si dal poslat do Klavestry. Od kluzáku jsem po zralé úvaze upustil, chtěl jsem si koupit jachtu, ale plachetní jachty zmizely, totiž ty opravdové, s meči, byly jenom jakési ubohé necky, zaručující bezpečnost do té míry, že jsem nechápal, jak může jízda na nich přinášet nějaké potěšení.

Když jsem se vracel do hotelu, byl večer. Od západu táhla nadýchaná, zarudlá mračna, slunce už se skrylo, vyšel měsíc v první čtvrti a v nadhlavníku zářila jako druhá luna nějaká velká umělá družice. Vysoko nad domy se hemžily létací stroje. Počet chodců se zmenšil, zato se stupňoval ruch gliderů a objevila se ta štěrbinová světla, ožehující jízdní dráhu, jejichž význam jsem stále ještě neznal. Vracel jsem se jinou cestou a dostal jsem se do velkého parku. Napřed se mi zdálo, že je to park Terminál, avšak ten — i se skleněnou horou nádraží — se zvedal v dálce, v severní, vyšší části města.

Byl to, mimochodem řečeno nezvyklý pohled. Zatímco celou krajinu již halil soumrak probodávaný pouličními světly, nejvyšší patra Terminálu ještě zářila jako zasněžené alpské štíty.

V parku byl nával. Rostlo tam hodně nových odrůd stromů, zvláště palem, rozkvetlé bezostné kaktusy; v zákoutí vzdáleném od hlavních alejí se mi podařilo objevit kaštan starý nejméně dvě stě let. Tři lidé mé postavy by neobjali jeho kmen. Usedl jsem na malou lavičku a nějakou dobu hleděl do nebe. Jak nevinně, jak dobrotivě shlížely hvězdy, mihotavé, chvějící se v neviditelných proudech atmosféry, která před nimi chránila Zemi. Poprvé jsem jim v duchu řekl „hvězdičky“, poprvé po tolika letech! Tam by se to nikdo neodvážil vyslovit, měli bychom ho za blázna. Hvězdičky, na mou duši, krvelačné hvězdičky! Nad stromy již zcela temné vzlétl ohňostroj a já jsem znenadání, s překvapující realitou spatřil Arktura. Viděl jsem, jak letím nad tou ohnivou plání, zuby mi cvakají zimou, a po mé kombinéze stéká, rudá od rzi, tající jinovatka z mrazicího zařízení. Sbíral jsem vývěvou vzorky korony, zaposlouchával se do svištění kompresorů, neztrácejí-li obrátky, protože vteřinová havárie, zaseknutí, by proměnila pancéře, aparáty i mne v nepostřehnutelný obláček páry. Kapka, dopadající na rozpálený plát, nemizí tak rychle, jak rychle se pak vypaří člověk.