Nepřemožitelný

Porada trvala dlouho, rozešli se kolem půlnoci. Tolik zbytečných řečí, pomyslel si. Teď, v té tmě, by dal cokoliv za to, aby byl zpátky na Bázi, aby nevěděl nic o proklaté Regis III, o jejích neživých přízracích. Většina stratégů radila odstartovat na oběžnou dráhu, pouze hlavní inženýr a hlavní fyzik se od začátku přikláněli k Horpachovu stanovisku zůstat tak dlouho, jak to bude možné. Naděje, že najdou čtyři ztracené Regnarovy lidi, byla snad jedna ku sto tisícům, možná ještě méně. Jestliže nezahynuli už předtím, mohla je zachránit před tím atomovým peklem jen velká vzdálenost od místa boje. Rohan by dal mnoho za to, aby se dozvěděl, zda astrogátor neodstartoval pouze kvůli těm lidem, nebo zda tu hrály roli i jiné okolnosti. Tady vypadalo všechno úplně jinak, než by se to jevilo ze suchých slov hlášení v klidném světle Báze. V něm by museli přiznat, že přišli o polovinu důležitých strojů, nejsilnější zbraň — Kyklop s emitorem antihmoty — byl od této chvíle nebezpečný každé kosmické lodi přistávající na planetě, že mají šest ztrát na lidských životech, navíc byla polovina lidí hospitalizována a bude na několik let nebo snad na vždycky vyřazena z práce. Nakonec po ztrátě lidí, strojů a nejlepší výzbroje utekli — neboť čím jiným by byl nyní návrat, když ne obyčejným útěkem — před mikroskopickými krystalky, obyvateli malé pusté planety, neživým dědictvím lyřanské civilizace, která už tak dávno předstihla pozemskou! Je Horpach schopen uvážit tyto věci? Snad sám dobře neví, proč nestartuje? Počítá snad s něčím? Ale s čím?

Pravda, biologové navrhli, aby se lidé pokusili přemoci neživý hmyz jeho vlastní zbraní. Jestliže se tento druh rychle vyvíjel, uvažovali, snad by mohli vzít do vlastních rukou jeho další vývoj. Nejprve bude třeba vnést do velkého množství pochytaných exemplářů mutaci, dědičnou změnu určitého typu, která při rozmnožování přejde do následujících generací a zneškodní celé to krystalické plémě. Musí to být taková změna, aby přinesla okamžitý prospěch a současně aby způsobila, že by tento nový druh měl nějakou Achillovu patu, slabý bod, na který by mohli udeřit. Byly to typické úvahy teoretiků: neměli ponětí o tom, jaká by to měla být mutace, jaká změna, jak ji vyvolat, jak se zmocnit většího množství těch prokletých krystalků, aniž by vznikla další bitva, v níž lidé mohli utrpět ještě větší porážku než včera. A i kdyby se to všechno podařilo, jak dlouho by museli čekat na výsledky tohoto vývoje? Den nebo týden určitě ne. Měli tedy kroužit kolem Regis jako na kolotoči rok, dva nebo dokonce deset let?! Dohromady to všechno nemělo smysl.

Rohan cítil, že to s klimatizátorem přehnal, bylo už zase horko. Vstal, odhodil přikrývku, umyl se, rychle se oblékl a vyšel z místnosti.

Výtah tu nebyl. Přivolal jej a čekal v přítmí osvětleném jen přeskakujícími světélky výtahové signalizace. V hlavě cítil tíhu všech nedospaných nocí, přes šumění krve ve spáncích se zaposlouchával do nočního ticha hvězdoletu. Chvílemi se ozvaly zvuky z neviditelného potrubí, z dolních sekcí doléhal hukot motorů běžících naprázdno, byli totiž stále připraveni ke startu. Z kolmých šachet po obou stranách plošiny, na které stál, táhl suchý průvan s kovovým pachem. Dveře se otevřely, vstoupil do výtahu. V osmé sekci vystoupil. Chodba zde zatáčela, vedla totiž podél vnějšího pancíře. Byla osvětlena řadou světle modrých světel. Šel, ani nevěděl kam, navykle zvedal nohy, když překračoval vysoké prahy hermetických přepážek, až postřehl stíny lidí z obsluhy hlavního reaktoru. Místnost byla ponořená do tmy, zářilo pouze několik desítek ručiček na cifernících. Pod nimi seděli v rozložených křeslech lidé.

„Nežijí,“ řekl kdosi. Rohan řečníka nepoznal. „Chceš se vsadit? V poloměru pěti mil bylo tisíc rentgenů. Už neexistují. Můžeš být klidný.“

„Tak proč tu sedíme?“ zabručel druhý. Ne po hlase, ale podle místa, které zaujímal — u gravimetrické kontroly — Rohan poznal, že je to bocman Blank.

„Protože se starý nechce vrátit.“

„A ty by ses vrátil?“

„Co jiného můžeme udělat?“

Bylo tu teplo a ve vzduchu se vznášel zvláštní pach, umělá vůně jehličí, jíž se klimatizátory pokoušely ztlumit pach rozehřátého plastikového a plechového obložení pancéřové ochrany reaktoru. Výsledkem byla směs nepodobná ničemu kromě okolí osmé sekce. Rohan stál opřen o kolmou přepážku, sedící lidi ho nemohli vidět. Neskrýval se: prostě se nechtěl vměšovat do debaty.

„Každou chvíli se může přiblížit…,“ ozval se kdosi po krátkém mlčení. Když se naklonil kupředu, objevila se jeho tvář, napůl růžová, napůl žlutá ve světle kontrolních světélek, jimiž stěna reaktoru jako by zírala na lidi pod sebou. Rohan stejně jako všichni okamžitě pochopil, o kom mluví.

„Máme pole a radar,“ namítl nepřesvědčivě bocman.

„Pole ti houby pomůže, když přejde na bilierg úderu.“

„Radar ho nepustí.“

„To říkáš mně? Vždyť ho znám jako vlastní boty.“

„A co má být?“

„To, že má antirad. RUŠÍCÍ zařízení…“

„Ale on je přece zničený. Elektronický blázen…“

„Pěkný blázen. Byl jsi v řídicí kabině?“

„Ne. Byl jsem tady.“